Kdo byl vinen prodejem Krumlovské madony?

Kdo je tím vinen? Ptal se historik umění Jaromír Pečírka v článku otištěném 18. července 1918 ve 28. čísle týdeníku Národ. Rozšifrujme zákulisí prodeje, který rozpoutal skandál, jenž se nakonec vytratil do ztracena, jak už u nás bývá pravidelně zvykem.

Zcela zapomenutá madona byla objevena v Českém Krumlově několik let před vypuknutím první světové války v předsíni domku čp. 223 na předměstí zvaném Plešivec. Stavba už dnes neexistuje – jako nepotřebná byla zbořena v roce 1976.

Krumlovskou madonu našli dva odborníci, Rudolf Hönigschmid a Richard Ernst. Při návštěvě města je v archivu místního fotografa Josefa Seidela zaujal snímek velkolepé gotické plastiky a zahájili pátrání, kde se vzácné dílo vlastně nachází. Sám fotograf si už nepamatoval, kde madonu vyfotil. Fotografii proto ukazovali všem listonošům a jeden z nich je přivedl k domu číslo 223. Objev si oba muži nenechali pro sebe.

Nemovitost vlastnil na počátku 20. století dělník Josef Tucho a 12. června 1909 ji získala jeho dcera Marie Tuchová, tehdy ještě nezletilá. Dívka – sirota – se provdala za továrního dělníka Bedřicha Wolfa a 22. prosince 1913 byla úředně prohlášena za zletilou.

Jakmile k tomu došlo, zahájila novomanželka okamžitě jednání o prodeji gotické sochy.

Hönigschmid se v roce 1912 stal uměleckohistorickým konzervátorem v Čechách a snažil se odkoupit Krumlovskou madonu pro domácí sbírky. Rozhodně si nepřál, aby se socha dostala do rukou německých obchodníků s uměním, a tak důrazně mladičkou Marii upozornil na to, že stát má přednostní právo na nákup. Jenže státem bylo tehdy RakouskoUhersko a Vídeň se chopila iniciativy, aby šťastně nalezený jihočeský skvost ozdobil muzea hlavního města habsburské monarchie.

Marie Tuchová byla sice hodně chudá, ale nikoliv hloupá. Z nebývalého zájmu o nějakou sochu si rychle uvědomila, o jakou cennost asi jde. Původně chtěla 10 tisíc korun, pak její požadavky stouply až na 48 tisíc, což byla v té době obrovská suma. Nakonec se zástupci tehdejší Rakouské státní galerie (Österreichische Staatsgalerie) přistoupila na kompromis: chce třicet tisíc rakouských korun, ale ani o haléř méně.

Zajímavé je, že rakouská policie nespustila šetření, jak se cenná madona dostala do rukou úplných chudáků, kteří tvrdili, že ji prý našli při výkopech, což zní značně nepravděpodobně. Domek ale na začátku 19. století postavil tesař Jakub Tertsch, který se k madoně mohl dostat při opravě nějakého kostela. Asi ji některý z kostelníků považoval za nepotřebnou. V každém případě místo toho, aby úředníci dílo zabavili, začali shánět peníze na jeho odkoupení.

Friedrich Dörnhöffer, ředitel Rakouské státní galerie, měl k dispozici 20 tisíc, což byla celková roční suma na nákupy, a k tomu vyzískal ještě státní dotaci deset tisíc. Když před chudou Marií TuchovouWolfovou vysázeli na stůl celou sumu, přišly na ni asi mrákoty. Bez váhání jim sochu předala. Považovala to za zázrak.

Důvody nám ozřejmí malá statistika. Pokud by Tuchová pracovala jako dělnice, mohla by si v textilní továrně, kde se ženám platilo nejlépe, vydělat až 12 korun za týden. Mzda zedníků se tehdy pohybovala kolem tří korun denně, dělník v pivovaru bral něco přes dvě koruny a havíř měl za směnu čtyři koruny. Tuchová by musela pracovat téměř padesát let, aby si vydělala tolik peněz, kolik jí nabídla Vídeň za nějakou kamennou sochu. Nebylo proč váhat!

V dopise z února 1914 se zemský konzervátor Hönigschmid dozvěděl, že Krumlovská madona je už ve vídeňském Belvederu. Nákup pro české sbírky tak byl navždy ztracen. Marie Tuchová Wolfová však byla pověrčivá. Chtěla prodat madonu i s domkem. Bála se totiž, že ji jinak potká neštěstí. O barabiznu v Českém Krumlově však monarchie neměla zájem, takže nakonec došlo jen na sochu. Pomstila se gotická Panna Marie za to, že se musela kvůli Tuchové-Wolfové stěhovat do Vídně?

Přepečlivý jihočeský badatel a archivář Jiří Záloha, který shromáždil a v roce 1987 publikoval všechna dostupná fakta o prodeji, zjistil, že štěstí mladou ženu opravdu opustilo. Její manžel Bedřich Wolf narukoval do války a v únoru 1917 byl prohlášen za mrtvého. Vdova se záhy znovu provdala za Matěje Zottla, což prý byl podle místních budižkničemu, který celé jmění rozházel a nakonec milou Marii opustil. A Českému Krumlovu zůstaly oči pro pláč.

Ředitelka českokrumlovského Schieleho centra Hana Jirmusová Lazarowitz před lety zavedla ve městě tradici připomenutí ztraceného velkolepého díla. Ve výklenku domu v Široké ulici, který centru patří, se každoročně objevuje na fasádě Krumlovská madona ztvárněná některým z českých nebo rakouských současných výtvarníků.

V tuto chvíli je tam k vidění obraz vídeňské umělkyně Marielis Seyler, která shodou okolností využila podobu gotické Krumlovské madony, jen jí dala svoji vlastní tvář.

Možná by stálo za to domluvit se s Vídní, vytvořit technologickou kopii gotického díla a umístit ho do kaple českokrumlovského zámku, kde podle některých historiků umění madona kolem roku 1400 údajně stávala.

Jaromír Pečírka v článku Kdo je vinen? mimo jiné napsal, že Čechy jsou zlatým dolem pro obchodníky s uměním, kteří nelitují námahy ani prostředků, aby získali to nejcennější z kulturního dědictví. Tato varovná věta platí dodnes. K prodeji Krumlovské madony pak uváděl, že vina rozhodně nepadá na cizí muzeum, jehož schopné vedení prostě využilo možnost, jak obohatit umělecké sbírky. „Vina padá na nás doma!“ tvrdil Pečírka. A k tomu dodal: „Či není snad v Čechách dosti peněz, aby bylo možno zachrániti kus národní minulosti, kus minulosti českého umění z jeho doby nejslavnější?“

Jeho otázka mi zní v uších jako ozvěna vždy, když dnes slyším o církevních restitucích. Když už se k nim přistoupilo (Francouzi by nic takového nepřipustili!), měli politikové vytvořit současně fond, z něhož by nejcennější umělecká díla byla po diplomatickém jednání s církví vykoupena. Počínaje Vyšebrodským cyklem a konče pražským Rubensem. Masaryk kdysi založil nadaci, aby podobnými výkupy pozvedl vážnost Obrazárny Pražského hradu. Zřejmě ale politika tohoto rozhledu dnes u nás nemáme.