Článek
Hraběnka Kateřina z Redernu svým významem ovšem region překračuje. Sylvie Bodorová se před komponováním opery věnovala důkladnému studiu historických materiálů o ženě, která po smrti manžela dokázala spravovat rozsáhlé panství rozumně a bez dluhů, byť za cenu jisté tvrdosti a z ní plynoucích sporů s měšťany i synem Kryštofem. Pokus učinit z Kateřiny symbol uchování protestantské víry otců po násilné pobělohorské katolizaci Čech Ferdinandem II. ale není z hlediska dramatických zákonů opery moc přesvědčivý.
Opera sestává z dvanácti obrazů, které spíše ilustrují dobu, než aby vyprávěly souvislý příběh silných dramatických postav. Autorčino vlastní libreto staví na principu neustálého opakování jednoduchých vět, což sice usnadňuje publiku vnímání zpívaného textu, zároveň však působí až jako parodie na operu. Postavy postrádají propracované charaktery a dílo samo bohužel i silné dramatické situace, v nichž by se mohly projevit.
Zleva Lucie Kašpárková (Kateřina), Michal Bragagnolo (Kryštof) a Luboš Skala (Albrecht z Valdštejna)
Kateřina tak připomíná spíše než operu oratorium, s nímž má Bodorová své skladatelské zkušenosti. Tento dojem podporují i velké sborové scény, jež jsou nejpůsobivějšími momenty díla i inscenace. Hudební jazyk díla pracuje hodně s inspirací rudolfínské doby, historizující sbory i tance střídá modernismus orffovského ražení, zřetelný je i vliv Bohuslava Martinů. Zazní tu citace protestantských chorálů, včetně husitského v pateticky cítěném závěru, kromě zpěvu se zde i dost mluví a především tančí, ostatně koncepce opery-baletu byla od počátku záměrem autora námětu, bývalého ředitele libereckého divadla Martina Otavy.
Otava je i režisérem inscenace, která propojuje operní a baletní soubor v nápadité choreografii šéfky libereckého baletu Aleny Peškové. Balet dodává statickému dění na scéně dynamismus, obstarává i jednoduché přestavby scény. Postavu mrtvého Melchiora z Redernu citlivě ztvárnil sólista baletu Alexey Yurakov.
Otavova režie usiluje o obecnější přesah dobového rámce, ať už nenápadným mísením historických a současných kostýmů, anebo bohužel až příliš prvoplánovým zapojením nacistických i komunistických symbolů v Kateřinině apokalyptickém snu. Překonat však statičnost a nedramatičnost libreta se však při vší snaze o pestré dění na scéně nedaří. Rudolfínský dvůr působí jako parodie a Kateřina se utápí v neustálém handrkování se svými poddanými, případně v odmítání lichotek schematické postavy Albrechta z Valdštejna.
Jiří David vytváří postavu císaře Rudolfa II.
Sólisté nemají vesměs příležitost k prezentaci svých hlasů ani postav. Kateřině, kterou na druhé premiéře dobře zazpívala Lucie Kašpárková (alternuje Lívia Obručnik Vénosová) předepsala autorka nepříjemně vysokou polohu v nezpěvných (s výjimkou závěru) pasážích, mužské postavy se vzájemně překřikují, což platí o duetech Kryštofa s Albrechtem v pěvecky slušném, leč nikterak výrazném podání Michala Bragagnola a Luboše Skaly, větší pěvecký prostor naplnil jen Jiří Kubík jako duchovní a superintendant Martin Nussler, zatímco Rudolf II. Jiřího Davida je jen figurkou, pěvecky zanikající v hutné sazbě orchestru.
Operu v Liberci nastudoval skladatelčin syn Marek Štilec. Orchestr pod jeho vedením zněl v jednotvárně hlasité dynamice, bez lyrických míst, kterých partitura zjevně moc nenabízí. Kromě slyšitelných problémů žesťů se ale orchestr s novým dílem vyrovnal se ctí, pochvalu zaslouží rovněž sbormistr Tvrtko Karlovič za dobře nastudované sbory a sbor sám nejen za výborný zpěv, ale i za četné herecké akce doplňující balet.
Sylvie Bodorová: Legenda o Kateřině z Redernu
Libreto Sylvie Bodorová, předloha Martin Otava, dirigent Marek Štilec, režie Martin Otava, scéna a kostýmy Martin Valášek, sbormistr Tvrtko Karlovič, choreografie Alena Pešková. světová premiéra 19. 12. v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, psáno ze 2. premiéry 27. 12. 2014.
70%