Článek
V současné době hraje Julii ve známé Shakespearově tragédii. Hru inscenoval její "osudový" režisér Vladimír Morávek, který si jí všiml ještě jako studentky ve školním představení a později, když zrovna zkoušela žít bez divadla, ji pozval k hostování do Hradce Králové. Mezitím hostovala také v Divadle Pod Palmovkou. Díky němu se tehdy vrátila na jeviště a dnes je už pátým rokem v angažmá činohry ND.
Zpěvačkou skupiny The Ecstasy Of Saint Theresa se stala v roce 1997. Jejím spoluhráčem je Jan P. Muchow. Kapela patří k nejznámějších skupinám české scény a známá je i v zahraničí. Extáze svaté Terezy vydala alba Sussurate (1992), Free D (1994), InDust3 (1999), zatím poslední je loňské Slowthinking, za které je skupina dvakrát nominována na Hudební ceny Anděl, přičemž Winterová se bude také ucházet s Ivou Bittovou a Helenou Vondráčkovou
Vaše Julie, kterou hrajete v Národním divadle, je zralejší než Romeo. Mohla jste svou roli postavit na vlastních zkušenostech čtrnáctileté dívky, nebo je taková, protože je vám skoro jednou tolik?
Režisér nechtěl mít Julii jako rozvernou školačku, která se tetelí první láskou. On má rád silné ženy, a i když je Julii čtrnáct, tak ji povýšil na silnou osobnost. Romeo je sice starší, ale v inscenaci je to on, který je tím nezralým dítětem. Pro mě je takový výklad zajímavý, protože sama jsem taky taková ošetřovatelka, opatrovnice. Ve čtrnácti jsem taková ovšem nebyla. Byla jsem úplné dítě. Možná jsem si ještě hrála s panenkama? Dnes už si ale dokážu v sobě vyvolat pocit tak velkého citu a právě to mi pomáhá splnit roli. Do každé role se snažím vkládat své zážitky, ale nakonec se beztak nechám vést textem a režisérem. Nejsem typ herce, který hýří nápady, donekonečna je nabízí a je tak úžasný, že bez režiséra je schopen postavit celou roli i hru. Despotický člověk by mi ovšem vadil, potřebuju mít možnost diskutovat.
Klíčových scén máte v představení málo, na to že máte zahrát přesvědčivě rozvoj lásky, která má od prvního setkání dospět až k rozhodnutí zemřít za pouhé dvě noci.
Ve hře jsou prudké a silné city a scén opravdu málo, ale škrtat se musí, nemá smysl tak notoricky známou hru hrát i dnes doslova. I tak trvá tři hodiny. Po představení se proto cítím unavenější než jindy. Na druhou stranu mě to právě kvůli těm silným emocím baví, člověk se může pohrabat v duši. V tom je Shakespeare opravdu velké divadlo. Po představení jdu přece domů a vyspím se z toho.
V krátké době vás potkal Shakespeare dvakrát po sobě, nejdřív to byla Ofélie, teď Julie. Kdybyste nebyla v angažmá, ale mohla si sama volit hry i role, co by to bylo? Tíhnete k určitému typu dramatiky, máte oblíbené autory?
Ne, to ne, jen bych momentálně ráda dělala něco současného. V Národním jsem pátým rokem a mám pocit, že už mě pohlcuje klasika a zatěžkaná témata. Julii jsem nikdy nehrála, jen ve škole. Přes prázdniny jsme si měli připravit monolog s balkónovou scénou, všichni jsme se na to vykašlali a nikdo to neuměl. Pak jsem si říkala: už ji nechci nikdy hrát. Jenže když se teď objevila na repertoáru a měl ji režírovat Vladimír Morávek, tak jsem v ní samozřejmě hrát chtěla, s ním se mi pracuje dobře. Mám ráda například absurdní divadlo, i když to rozhodně není žhavá novinka. Ale přece jen je to dnešku blíž než Shakespeare. Vlastně by mě lákalo i autorské divadlo.
Divadlo vám nejspíš bere čas na kapelu,The Ecstasy Of Saint Theresa příliš často nevystupuje. Nemrzí vás to, nechtěla byste to změnit?
Někteří herci sice hrají až dvakrát víc než já, ale poslední půlrok jsme denně zkoušeli a ještě jsem hrála představení, takže práce jsem měla v divadle až moc. Do toho přišly koncerty s kapelou. Nebylo jich moc, na podzim asi tak deset, ale stejně jsem toho měla až nad hlavu. Na jaro a léto chystáme podobně malé turné po klubech a budeme hrát i na festivalech, kterým jsme se dosud vyhýbali. Pojedeme do Boskovic, v Praze bude něco v Roxy a pak jedeme na Slovensko. Myslím, že to úplně stačí a že by to mělo zůstat tak, jak to je. Nebavilo by mě, kdybychom z toho měli udělat rutinní záležitost. Straší mě představa, že bychom třeba každý pátek objížděli vesnice... Ona ani ta naše hudba na to není moc dělaná. U toho, co provozujeme, se lidi moc nepobaví, že jo.
Vaše poslední deska se jmenuje Slowthinking, tedy cosi jako Přemýšlení nebo Přemítání. Pomalé tempo je vám asi vlastní.
Asi ano. Začínám sice trochu přemýšlet o nových věcech, ale jsou to zatím jen takové teorie, náznaky a na novou desku momentálně vůbec nemám hlavu. Jsou kapely, které hudbu víc chrlí, jsou jaksi rychlejší. My máme s Honzou ale hodně práce okolo a já se rozhodně nehodlám zbláznit. Nejsem stroj na vyrábění čehokoli, potřebuji na to klid. Teprve pak mohou přicházet a zrát nápady. Mám ale tušení, že Honza už něco chystá.
Dokážete si představit, že byste dělala muziku s někým jiným, než s Janem Muchowem? Inspiruje vás ještě někdo?
Nevím. Ráda bych to někdy zkusila, jenže zatím si to neumím moc představit. Nikdy mě to zatím samotnou nenapadlo. Nemůžu říct, že by se mi tu zas až tak moc něco líbilo, abych měla důvod dělat něco jiného a s někým jiným. Myslím, že jsme se s Honzou docela sešli, rozumíme si, i když on by si samozřejmě místo mě mohl najít i jinou zpěvačku. Protože ale můj přítel taky dělá muziku, začali jsme nedávno mluvit o tom, že bychom se spolu mohli do něčeho pustit. Docela ráda bych si zkusila české texty. Už jsme je zkoušeli i s Honzou, ale nebylo to úplně ono. Od malička poslouchám hudbu v angličtině a česky si zatím zazpívám maximálně tak lidovku. Je to absurdní, ale češtinu prostě necítím.
Divadlo i hudba - to je práce s emocemi. Aby si člověk udržel duševní rovnováhu, musí to něčím kompenzovat. Co děláte, hrajete šachy?
Nehraju. Na představení začnu myslet až večer a jakmile skončím, jdu pryč a nechci o tom s nikým diskutovat. Stačí mi, když jsem v klidu doma. Sama, nebo jen s přítelem a se psem. V podstatě se nejradši válím a koukám na televizi. Nebo šiju. Jak kdy. Ona ale i hudba je pro mě vlastně odreagováním. Když zpívám, jsou ty emoce pravdivý. Jsou moje, není to napsaná role, v které je musím uměle vyvolávat.
Dala byste hudbě přednost?
Klidně bych hned dělala jen muziku. Chvíli bych si takhle krásně žila, jenže za čas by mi divadlo stejně začalo chybět. Už jsem si jednou zkusila normální zaměstnání, a tak vím, že nemůžu dělat netvůrčí práci. Divadlo ale neberu jako poslání, neulítávám na něm. Nechci mu obětovat celý svůj život. Pro někoho je to pomalu svatý, ale když se někdo bere moc vážně, připadá mi to až směšný. Vždyť je to pořád jenom divadlo. Komedie.
