Katarzia: Baví mě temné věci

Článek

Právě natáčíte desku s Petrem Ostrouchovem, což je člověk z trochu jiného hudebního světa. Vaše tvorba je spíš elektronická…

Moje tvorba je vždy jiná, mám víc poloh, teď chceme s Petrem udělat takové klasické písničkové formy. Předtím jsem dělala elektroniku a stále v tom pokračuju, ale tuto desku děláme s akustickými nástroji.

Skládáte radši sama?

Doteď jsem skládala vždy sama, ale chtěla bych to v budoucnosti změnit. Americký songwriting stojí na co-writingu, spolupráci. Mně to vždy připadalo spíš nepříjemné.

Když skládám, dělám hodně chyb, než se dostanu do finální podoby, a nemám ráda, když někdo moje chyby slyší. Ale to je něco, co by nikomu nevadilo, jenom mně, takže to chci v budoucnosti zkusit a tenhle svůj blok překonat.

Teď účinkujete v pražském novocirkusovém projektu Horáček GEN XYZ v šapitó Azyl78 a tam spolupracujete s desítkami lidí, ne?

To je projekt Cirku La Putyka a oslovili mě s tím, že mám možnost vybrat si písničky Michala Horáčka nebo udělat úplně nové skladby. Já jsem ve třech písničkách.

Přepsali jsme s Albertem Romanuttim Levandulovou. Písnička je starší, zacítili jsme v ní genderový stereotyp, tak jsme ho otočili. Doufáme, že nikdo nebude pohoršený, že si z toho trochu děláme srandu. Zpíváme tam „jsi můj lavender boy“.

Z dalšího Horáčkova textu, na kterém pracuji s Vladimírem 518, jsme použili jen jednu větu „z fotky mé mámy kape krev, vědecky vzato zvláštní jev…“ Je to o svatbě a já jsem k tomu udělala hudbu, rapový beat. Potom zpívám s Rozálii Havelkovou V cizím domě s cizí ženou, kde taky zahraju pár akordů na kytaru.

Pro mě je zajímavé, že se s těmi písničkami a texty seznamuju. Na Slovensku v mojí generaci nebylo samozřejmé znát dílo Michala Horáčka.

Už máte zkušenost s divadlem a na Slovensku jste obdržela i ceny, že?

Ano, Dosky jsou tradiční divadelní ceny. Dosku jsem dostala spolu s producentem a skladatelem Jonatánem Pastirčákem, se kterým jsem udělala Antigonu ve Slovenském národním divadle. To bylo první představení, ke kterému jsem složila hudbu a psala texty podle Sofokla. Zjistila jsem, že mě to velmi baví.

Máma je herečka, takže jsem vyrůstala v divadle a myslím si, že mi to vybudovalo klíč k tomu, jak přemýšlet nad divadlem jako nad celkem a jak k němu psát scénickou hudbu. Doufám, že divadla bude ještě víc, protože je to prostředí, ve kterém se cítím jako doma.

Hrála jste ve výrazném seriálu Pozadí událostí…

Jan Hřebejk rád pracuje s neherci, a proto mě oslovil. Já se v tom hraní nevidím. Umím být jen sama sebou a na kameru to v mém případě nějak nefunguje. K tomu seriálu jsem skládala hudbu, to byla výzva, moje první hudba k obrazu.

Hana je postava ze zmíněného seriálu, která nepracuje ani se moc nestará o své dítě, protože touží být umělkyní. Byla vám ta postava protivná?

Asi jsem ji mohla stvořit sympatičtější, kdybych byla herečka, ale já nejsem. Neměla jsem od toho odstup. Tak je, jaká je. Nevadí. Problematika žen, které mají děti a nemají čas se věnovat seberealizaci, protože rozdělení práce a povinností v domácnosti jsou nevyrovnané, je dost důležitá a mohli bychom se o tom bavit hodiny.

Vaše písničky jsou silná nálož melancholie. Je to vaše přirozenost?

Mně se to líbí. Zároveň jsme s hudebníky a producenty, s kterými tvořím hudbu, veselí a společenští. Ale když děláme hudbu, rádi zacházíme do melancholie, někdy až do hororu. Baví mě temné věci. V pubertě jsem nosila metalové opasky a zakrývala jsem se ofinou.

Je to poetika, které se nechci zbavit, souvisí i s tím, co poslouchám nebo čtu. Nesnáším prvoplánové veselé písničky s textem, který nemá obsah. Když texty nemají vnitřní konflikt, tak mě to nebaví.

V jedné písni zpíváte: hovor mi pravdu. Opravdu ženy chtějí slyšet vždy pravdu?

Nevím, jestli ženy nebo muži, to bych nekategorizovala. Je to individuální. Mně to vyhovuje. To je problém v mnoha vztazích, třeba v generaci našich rodičů, komunikovat o tom, co kdo skutečně prožívá. Pak vznikají zbytečné zdi a lidi se cítí osamělí, i když žijí ve vztazích.

Podle mě je budoucnost vztahů taková, že lidi jsou k sobě otevření, jak to můžeme vidět u dnešních dvacátníků. Už si třeba umí říct, že jsou polyamorní. Nelžou si, rovnou si řeknou, že to tak mají.

Má polyamorní vztah smysl?

Ptáte se rovnou z pozice, jakože si myslíte, že nemá. Vztah je o vzájemném růstu a nesouvisí s tím, jestli polyamorie má nebo nemá smysl. Baví mě dělat si osobní sociologické výzkumy a dost se bavím s lidmi, kteří v polyamorních vztazích žijí. Ptám se jich, jak to funguje nebo nefunguje z jejich úhlu pohledu. Když mě něco zaujme, čtu o tom psychologické a sociologické výzkumy.

Jako společnost vnímáme, že šťastní jsou jen ti, co mají monogamní vztah. Rozejít se je selhání, být singl je selhání, nemonogamní vztah je něco, čím mnozí opovrhují, je to něco nezdravého. Přitom zdravé je, aby si to každý nastavil, jak chce.