Kaskadér Dimo Lipitkovský: Hořel jsem, padal z Titaniku i helikoptéry. Měl jsem čtyřicet zlomenin

Ani pozdě večer není v jedné z tělocvičen v pražském Karlíně klid. Na trénink se tu schází skupinka lidí, které spojuje jeden zájem – filmové kaskadérství. Mladí, starší, muži, ženy i děti.

Hned u vchodu se zkouší boj muže proti muži, dál za nimi se šermuje, uprostřed tělocvičny se chystají lana na výskoky do výšky a vzadu se nacvičuje, jak správně padat na zem.

Rozmanitý kaskadérský tým vede profesionál s více než třicetiletou praxí v oboru Dimo Lipitkovský. I když má po snowboardování zrovna nohu v sádře, snaží se být všude po sále – kontroluje, radí, ukazuje.

Aktuálně se jeho lidé připravují na kaskadérské kousky do velkého zahraničního filmu. Mimo záznam nám sice snímek přiblížil víc, do médií se o něm však nechce zatím rozpovídat.

Zato o tom, jak se k řemeslu samotnému dostal a co všechno zažil, vypráví rád, s chutí a nadšením. O dráze kaskadéra snil prý od 17 let, když jednou zahlédl v televizi film o kaskadérovi Sonny Hooperovi.

„Tohle bych chtěl dělat, to by s mi líbilo!“ řekl si tehdy u obrazovky. Vyučil se sice zámečníkem, jeho sen ho ale neopustil. Přesunul se kvůli němu z rodné Plzně do Prahy, aby se učil od těch nejlepších v Česku.

„Já měl velké štěstí na lidi kolem sebe, potkal jsem ty nejlepší v oboru, které jsem potkat mohl. Ať to byl pan Tomsa, Srstka, Engel, Lahoda, Drozda, nebo Šanda. To byli špičkový kluci, sportovci, zápasníci, judisti, boxeři,“ vyjmenovává dnes osmapadesátiletý Lipitkovský.

Právě z těchto oblastí se často budoucí kaskadéři rekrutovali. „Vycházelo se dřív z úpolových sportů, tím se tehdy začínalo,“ zmiňuje začátky před třiceti lety. Kaskadéři měli být ideálně univerzálně využitelní. Vhodnější je ale podle něj zaměřovat se na jednu oblast. „Já jsem zápasník, já se peru. A hodně jsem taky lítal a padal,“ říká nám.

I zkušení kaskadéři prý pořád mívají z akce jisté obavy. „Aby všechno dopadlo tak, jak má, aby se nic špatného nestalo, adrenalin vám pumpuje. Ne že přijdete a hned skočíte z okna. Musíte si to rozmyslet, naplánovat, jak to bude,“ popisuje.

„Sami to tu vidíte. Když se máte prát, nazkoušíte si to pomalinku, a až pak se to jede v nějaké rychlosti,“ ukazuje zrovna na dvojici svalnatých mužů, kteří trénují bitku. „Chcete to vidět rychle? Tak pánové, sjedeme si to, jako by se natáčelo,“ pobízí je.

Však se také točí, jen ne pro film, ale pro Novinky. Pánové se nešetří, válí se po zemi a vydávají realistické zvuky, i když si dávají pěstí „jen jako“.

Bezpečnost je podle Lipitkovského na prvním místě. Filmové produkce dnes používají jištění, lana a další techniku, která má herce a kaskadéry ochránit. „Není to jako to bývalo dřív za nás, my jsme hodně věcí zkoušeli, jak ano, jak ne, hodně věcí bylo pokus–omyl, dneska to funguje úplně bezvadně,“ zmiňuje pokroky, které za ta léta zažil.

On sám se k první práci dostal v 21 letech v seriálu Rodáci. „Na právnické fakultě jsme se tehdy prali jako studenti,“ vzpomíná. A další příležitosti v tuzemsku následovaly, objevil se třeba ve snímcích Bony a klid, Kamarád do deště, Byl jednou jeden polda či Jedna ruka netleská. Jak sám přiznává, české filmy má moc rád.

Šikovnost ale nezná hranic, a tak si ho časem všiml i Hollywood a dostal se k velkým projektům. Jak se to stalo? Dimo se skromně odvolává na štěstí. „Já jsem ho měl. Anglický koordinátor Simon Crane sem přijel natáčet Mladého Indiana Jonese, spolupracoval s námi, zalíbili jsme se mu jako tým a chtěl s námi spolupracovat dál. V roce 1996 nám zavolal a vzal si deset kluků včetně mě s sebou do Mexika,“ popisuje.

Tam se natáčel velkofilm Titanic, v té době šlo o nejdražší filmovou produkci. Obrovská kopie zaoceánského parníku a stovky lidí na place české kluky tehdy oslnily. „Wow, tak tohle je ten Hollywood!“ takto nějak mohli v první chvíli reagovat.

Jaké kousky pro kameru předváděli? „Skákali jsme tam do vody, potápěli jsme se, hráli jsme námořníky, topiče, pasažéry všech tříd. Jak se loď nahýbala, 15, 20, 70, až 90 stupňů, tak jsme po ní jezdili a padali dolů. Pak jsme skákali do vody z velkých výšek, 15, 16, 17, někdy i 25 metrů se skákalo,“ vzpomíná.

Zůstat měli tenkrát na omezenou dobu, jejich práce ale zaujala a strávili v Mexiku nakonec půl roku.

Natáčelo se hlavně v noci. „Do práce jsme přišli v pět hodin večer a začali jsme natáčet, když se setmělo, okolo deváté, desáté. Točili jsme celou noc a ráno okolo sedmé, osmé se končilo. Šlo se na hotel, vyspat se a druhý den znova,“ vypráví Dimo. A když se zrovna nestíhalo, pětidenní pracovní týden se protáhl na šestidenní, někdy dokonce i sedmidenní.

„Takže se třeba stalo, že jsme točili sedm dní v kuse i čtyři týdny po sobě, jeli jsme bez pauzy. Člověk je pak unavený a občas uděláte i chybu, něco se nepovede,“ přiznává.

Na jednu náročnou situaci si pamatuje obzvlášť dobře: „Já jsem se jednou na lodi zasekl do lana, chytlo mě okolo nohy a topil jsem se, tahalo mě to pod vodu. Byl tam ale kamarád, který mě viděl, připlaval pro mě a pomohl mi nahoru.“

Další z jeho historek z Titaniku je přece jen příjemnější – měl totiž možnost se seznámit s režisérem Jamesem Cameronem. „Dělal jsem velký pád, který se mi povedl. A on se ptal, kdo to byl? Ukázali na mě. Doběhl ke mně a povídá: Ahoj, já jsem James, jak se jmenuješ?“ přehrává nám s jiskřičkami v očích setkání s režisérem.

„Tenhle fenomenální člověk má úžasnou paměť. Pracovalo tam pět set až sedm set lidí a kdykoli jsem šel po zbytek natáčení okolo něj, zdravil mě jménem, což pro mě bylo hezké,“ přiznává. „Tyhle ty velký hvězdy jsou bezvadný, jsou to vstřícní lidi, úplně normální, berou vás, jako sobě rovného,“ líbilo se mu.

Když má vyjmenovat, ve kterých zahraničních snímcích a seriálech se objevil, neví, kde začít… Mumie, Zachraňte vojína Ryana, Van Helsing, Duna, xXx, Gangy New Yorku či Carnival Row. Jako dublér zaskakoval i za hollywoodské herce, třeba Johnnyho Deppa v hororu Z pekla nebo Orlando Blooma ve válečném snímku Černý jestřáb sestřelen.

Film Ridleyho Scotta pojednávající o událostech během americké vojenské operace Gothic Serpent natáčel Lipitkovský s kolegy v Maroku. Výcvik tam dostali přímo od vojenských specialistů, aby na kameře působili jako autentičtí vojáci.

„Bylo to hezké natáčení, hodně akční, hodně jsme lítali ve výškách, v helikoptérách, vyskakovali jsme, prali jsme se, stříleli, všechno tam bouchalo, lítalo vzduchem. Já jsem tam měl pád z helikoptéry z 20 metrů,“ vypráví o dalším jeho majstrštyku.

Doskočiště z krabic ale nebylo od amerického týmu připravené tak, jak byl zvyklý. Zatímco se připravoval v maskérně, aby vypadal jako herec Bloom, krabice schované pod úrovní země pokryli kolegové proložkami, jutou a pískem, aby místo splynulo s okolím – pro kameru výhodné, pro kaskadéra však obtížné při orientaci.

„3, 2, 1, akce! Já jsem se pustil, padám, padám, už by tam měly být krabice, furt nic, furt to padalo a najednou pic, plesklo to, já jsem zůstal ležet. První, co mě napadlo: Já jsem ty krabice minul.“ Neminul, jen se do nich nepropadl tak, jak původně měl, zůstal ležet na povrchu.

Odnesla to naštěstí „jen“ pohmožděná ledvina. I tak pak musel záběr opakovat ještě třikrát. Režisér nakonec stejně použil záběr číslo jedna. „Jak je to v televizi vidět, to je ten záběr, jak jsem dopadl napoprvé a zůstal jsem tam ležet,“ potvrzuje.

Se zraněními se ale musí v jeho branži počítat. „Jsem všude pobitý, popíchaný meči, byl jsem popálený, mám asi čtyřicet zlomenin, včetně páteře, třetí a čtvrtý obratel jsem měl zlomený,“ vyjmenovává. Největší boj ale svedl s nádorovým onemocněním.

„Ano, měl jsem zdravotní problém a ten mi neumožnil, abych dál pokračoval v aktivní činnosti kaskadéra. Další věc je, že se mi mladí kluci, divocí a šikovní, začali tlačit na záda,“ popisuje, co ho vedlo k profesním změnám.

Rozhodl se, že bude předávat dál, co se sám naučil. Elánu a nadšení pro věc má víc než kde jaký třicátník. Založil si vlastní kaskadérskou skupinu a dnes se věnuje především koordinování.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Kaskadér aneb Jak dobýt Hollywood - Dimo Lipitkovský, Martin Jaroš