Karlštejnský poklad poprvé v celé kráse

Poklad tvoří vzácné gotické nádoby určené pro stolování a středověké módní doplňky, zejména knoflíky a spínadla z pozlaceného stříbra.

Vše v luxusním provedení vytvořily pro císařský a královský dvůr pražské zlatnické dílny za vlády Karla IV. a Václava IV. Zřejmě během husitských válek někdo z obavy před drancováním předměty na Karlštejně ukryl, a to tak důkladně, že je až po půl tisíciletí objevili zazděné dva zedníci, kteří se podíleli na opravách a rekonstrukci hradu.

O okolnostech objevu toho víme velmi málo. Nálezci se totiž rozhodli, že si poklad ponechají pro sebe a pokusí se ho časem prodat, ale moc kupců se neobjevilo. Po nejrůznějších peripetiích, kdy se karlštejnský poklad na čas ocitl dokonce ve starožitnostech v Berlíně, se vše dostalo do rukou pražského továrníka Jindřicha Waldese. Waldes zbohatl prodejem patentek, které se v USA používaly na džíny, a oděvní doplňky z doby Lucemburků ho velice zaujaly, protože v rámci své profese vybudoval i malé muzeum knoflíků a spínadel. Po Waldesově zatčení gestapem v roce 1939 byl karlštejnský poklad zabaven a po válce se jako konfiskát dostal do majetku československého státu.

Až po listopadu 1989 dědic Jiří Waldes získal při restituci poklad zpět a věnoval ho nezištně pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu.

„Rozsahem tři sta osmdesáti sedmi předmětů, které se nesporně vážou k prostředí lucemburského panovnického dvora, představuje tento poklad nejrozsáhlejší soubor zlatnického řemesla určeného pro světské prostředí, jaký byl kdy v České republice objeven,“ říká Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Ohromí především počet knoflíků a spínadel, což souviselo s novou módou přivezenou do Prahy z Paříže. Místo volného oděvu se začaly nosit šaty na mnoha místech velmi těsně obepínající tělo a to vyžadovalo, aby jednotlivé části byly dohromady pevně spojené. Šaty se zapínaly někdy až padesáti knoflíky. Dámy se kvůli tomu nemohly ohnout a muži si při jídle nebo pití museli knoflíky u krku rozepnout, někdy se prý nemohli ani pořádně nadechnout. Módní pařížské výstřelky se staly terčem mravokárců.

Kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Veitmile napsal, že Češi se v tomto ohledu projevili jako opice, protože napodobují okamžitě všechny pošetilosti, které se v módě objeví. Tvrdil, že nové oděvy až příliš zdůrazňovaly pánům i dámám zadek, stehna i poprsí. Muži se prý úplně zbláznili. Na hrudi měli velké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa.

Kronikář dále píše, že se nosily zobákovité střevíce s tak předlouhými špicemi, že boty prakticky bránily v chůzi.

A Češi takto vyparádění chodili i do války. Beneš Krabice jako varování dodává, že když čeští aristokrati vytáhli na válečnou výpravu do Saska, kde se muselo sesednout z koně a bojovat pěšky, tak jim těsné kabátce a zobákovité střevíce natolik překážely v boji, že bitku prohráli a řada z nich byla zabita nebo uvržena do vězení.

Jiný kronikář František Pražský uváděl, že v Čechách je šťastný každý, kdo si něčím nezvyklým ozdobí svoje šaty. Pařížská móda tak byla obohacována českými kreativními nápady. V Německu začaly ženy nosit jako oblíbenou pokrývku hlavy tzv. české kukly, které prý vypadaly, jako by dáma měla kolem sebe stříbrnou či zlatou svatozář.

U šatů se preferovala pestrá barevnost a křiklavé kontrasty. Oblíbené bylo dělení, třeba každá nohavice měla jinou barevnost nebo šachovnicový vzor odvozený asi z islámské módy. K oblíbeným patřila červená, bílá, zelená, žlutá barva a posléze také černá, která se zpočátku brala za barvu smutku, ale díky vlivnému prostředí burgundského dvora se začala v pozdním středověku pokládat za vysoce elegantní.

O módních trendech rozhodovaly i sňatky. Když do Prahy přijela první manželka Karla IV. Blanka z Valois, sestra francouzského krále Filipa VI., okamžitě do Čech proniklo i nejnovější pařížské odívání. A když se dcera Karla IV. Anna Česká provdala do Anglie za Richarda II. Plantageneta, prosazovala v Londýně českou módu.

Slavnou minulost pražských krejčích a zlatníků na Karlštejně připomínají krásně tvarovaná gotická spínadla s motivy dráčků a milostných uzlů, knoflíky nejrůznějších typů a tvarů nebo zlacené a stříbrné plíšky, které se šily na okraje plášťů a lemy rouch. Soubor doplňují tzv. okruhle či povoňky, což byly duté kovové kuličky, do kterých se vkládaly voňavky. Dámy si je připínaly k pasu vedle malých zvonečků, takže při pohybu krásně voněly a současně decentně zvonily. Prostě rafinovaná možnost, jak přitáhnout pozornost mužů.

Ke karlštejnskému pokladu také patří vybrané stolní náčiní určené pro bohaté hostiny na dvoře Karla IV. Jedna ze stříbrných misek je ozdobena motivem vodních ptáků imitujícím luxusní tkaniny dovážené z Orientu. Další miska – opatřená navíc královskou korunkou – má na dně podobiznu ženy, která vypadá jako miniatura monumentálních portrétních soch manželek Karla IV. z triforia pražské katedrály svatého Víta. Miska mohla být využita na pití, ale i jako nádoba na polévky, omáčky či malé porce masa. Praktický předmět ke stolování byl zpracován jako velkolepé dílo gotického umění.

Po náročném restaurování získaly tyto poklady stejně jako oděvní doplňky svoji původní krásu a lesk, takže je můžeme vidět, tak jak kdysi vypadaly v době Karla IV. a Václava IV. Hlavní kurátorka výstavy Naďa Kubů však pro diváky připravila ještě jednu senzaci. Přesnou rekonstrukci tabule při slavnostní hostině, jakou zažil Karel IV. a jeho syn Václav IV. při návštěvě Paříže v lednu 1378. Jak banket se třemi chody a třiceti druhy jídel vypadal, víme díky popisu kronikářů, středověké ilustraci ve Velkých francouzských kronikách a také díky detailnímu bádání historika Františka Šmahela.

K jídlu se používaly pouze nože a dřevěné lžíce. Víno se pilo z drahocenných pohárků a číší a nalévalo se z krásně tvarovaných konvic. Sloužící roznášeli jídlo a dávali ho na velké mísy. Atrakcí byly na stole umístěné zlaté lodě určené pro sůl, koření, konfety a nejrůznější pamlsky. Francouzský král Karel V., hostitel císaře a jeho syna, používal šest takových lodí, z nichž ta největší byla z masivního zlata. Jednu takovou dostal v Paříži darem i Karel IV. Byla prý obrovská a vytvořená zlatníkem z pozlaceného stříbra.

Speciálně pro výstavu kopie a rekonstrukce stolního náčiní vyrobil Jaroslav Prášil ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově se svými spolupracovníky a studenty. Prášil je mimochodem autorem kopie svatováclavské koruny.

Iluze luxusu dvorské kultury druhé poloviny 14. století je naprosto dokonalá a návštěvník má dojem, jako by na Karlštejně objevili další poklad. Cena celého souboru je tři milióny korun a Národní památkový ústav chce tuto novodobou rekonstrukci pařížské hostiny vystavovat jen při těch nejslavnostnějších příležitostech. Nyní však návštěvníci hradu Karlštejna mají možnost si ji společně s pokladem prohlédnout na výstavě v tzv. císařské konírně, a to po celou dobu letošní turistické sezóny.