Článek
Překvapilo vás to?
Bylo to zcela nečekané. Příprava výstavy už od ledna probíhala v součinnosti se zaměstnankyněmi a zaměstnanci Národní galerie Praha, všechny náležitosti ohledně termínů a prostor jsme domlouvali ještě mnohem dříve.
Společnost Jindřicha Chalupeckého má s Národní galerií dlouholeté partnerství, které se ale v minulosti neobešlo zcela bez komplikací. Přesto jsme o spojení Ceny Jindřicha Chalupeckého s touto institucí nadále stáli, především kvůli potenciálu oslovit široké spektrum diváků a celkovému institucionálnímu zázemí. Omezení spojená s pandemií koronaviru samozřejmě způsobila řadu změn v celé společnosti a také kultuře, ale způsob řešení vzniklé situace ze strany Národní galerie nás opravdu zaskočil.
Od svého 13. ročníku cena různě putovala, přičemž nejstabilnější zázemí našla zřejmě v Brně. Do pražského Veletržního paláce se ji povedlo znovu vrátit až v roce 2013, po jedenáctileté přestávce. Měli jste možnost s Národní galerií o výstavě jednat?
Vedení Národní galerie se zachovalo opravdu nestandardně. Bez jakéhokoli předchozího jednání nám byl zaslán dopis o zrušení výstavy. Současná situace je výzvou pro všechny kulturní instituce a chápu, že při velikosti Národní galerie není lehké ji finančně a lidsky zvládnout. Ale čekala bych po dlouholeté spolupráci alespoň možnost vše osobně probrat a pokusit se společně najít řešení. To se bohužel nekonalo.
Tušíte proč?
Domnívám se, že je to odrazem mnohem hlubších dlouhodobých problémů této instituce, která bohužel přes odbornost a kvality mnohých zaměstnankyň a zaměstnanců postrádá jasnou vizi, jasně formulovanou pozici na české i mezinárodní umělecké scéně. Nedávná rozhodnutí dočasné ředitelky Anne-Marie Nedoma navíc ještě zpochybňují už tak nejistou pozici současného umění v Národní galerii.
Za nedlouhou dobu svého působení zrušila generální ředitelka také pracovní pozici kurátora Adama Budaka, a s tím i jeho dlouhodobé projekty věnující se například pohyblivému obrazu nebo mladé umělecké scéně. Kromě podzimní výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého byly zrušeny nebo odloženy také samostatné výstavy Markéty Othové a Igora Korpaczewského. Výstavy historických autorů naopak v programu zůstaly. To jsou podstatné koncepční kroky, které by podle mě nemělo vykonávat dočasné vedení a měly by být zaštítěny hlubší reflexí.
Karina Kottová.
Jakou část nákladů na výstavu vašich finalistů nesla Národní galerie a jakou Společnost Jindřicha Chalupeckého?
Co se týče přímých nákladů na realizaci projektu, Společnost Jindřicha Chalupeckého měla na výstavu poskytnout zhruba 1,5 milionu korun, zatímco Národní galerie 150 tisíc korun. Má samozřejmě vzhledem k projektu také nepřímé náklady, na hlídání prostor, energie a podobně. Ale domnívám se, že při těchto částkách ryze ekonomické argumenty poněkud ztrácejí na relevanci.
Kvůli zrušení výstavy jste napsali otevřený dopis Národní galerii i ministerstvu kultury. S jakým výsledkem?
Kolem otevřeného dopisu se strhla diskuse, do které se zapojila velká část umělecké scény. Více než o Chalupeckého cenu v ní šlo o princip, o způsob jednání přední kulturní instituce s partnerskými organizacemi a umělci. O Národní galerii a její nutné transformaci se diskutuje už dlouho a tato kauza některé stávající problémy a nejasnosti ještě zviditelnila.
Zároveň jsme byli vděční za vlnu podpory a solidarity od dalších organizací a jednotlivců, kteří nám nabízeli symbolickou pomoc i praktická řešení. Podpořil nás i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který o spojení Chalupeckého ceny s Národní galerií také nadále stojí.
Budete tedy dál usilovat o to, aby Národní galerie měla o spolupráci s vámi zájem?
Na pozici ředitelky či ředitele Národní galerie Praha je aktuálně vypsáno výběrové řízení, nové vedení by mělo nastoupit na podzim. Chceme tedy počkat, jakým směrem se instituce bude dál ubírat a s novou ředitelkou či ředitelem jednat o další spolupráci.
Národní galerie Praha má podle mě přes všechny problémy a kauzy obrovský potenciál, a pokud se začne alespoň trochu institucionálně zotavovat, stála bych o to, aby se tam Cena Jindřicha Chalupeckého konala i nadále.
Pro letošní výstavu finalistů jste museli rychle najít náhradní prostory. Uspěli jste v Ostravě, v městské galerii Plato. Máte ještě nějaké další společné plány?
Nakonec to dopadlo asi nejlépe, jak mohlo. Plato Ostrava je v současnosti podle mého názoru nejprogresivnější umělecká instituce u nás a na spolupráci s ní se velmi těšíme. Už dříve jsme uvažovali o tom, že výstava našich finalistů by se střídala mezi Prahou, Brnem a Ostravou. Kvůli vzniklé situaci se tato vize mohla naplnit mnohem rychleji.
V Ostravě začíná velká rekonstrukce budovy bývalých jatek, kam se v budoucnu galerie přestěhuje, a pokud o to bude i z druhé strany zájem, dokážu si dobře představit, že by se tam cena objevovala pravidelně.