Karel Spěšný zve na Festival krátkých filmů Praha

Já myslím, že se nám snad už povedlo dostat trochu do povědomí, že krátké filmy nejsou jenom cvičení studentů filmových škol. A zájem o náš festival, který pořádá stejný tým a společnost jako Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, je v posledních letech celkem stabilní, což je pro nás dobrá zpráva.

Teď se snažíme, aby mohli naši diváci během těch pěti dnů vidět všechny programy, které je zajímají. Takže k tradičním sálům v pražském Světozoru přibyly další dva v Kině Pilotů, kde bude letos i celá mezinárodní soutěž. A některé programy hrajeme dokonce třikrát.

Nás na nich baví ta trochu jiná energie, kterou v sobě mají. Přece jen je točí mladší filmaři a vzhledem k tomu, že se nemusejí potýkat s 90minutovou délkou, mohou si dovolit i dost odvážné koncepty, formu nebo témata, která by se na celovečerní film nehodila. A druhá věc je, že krátké filmy musejí své sdělení říct v mnohem kratším čase, což kupodivu nemusí znamenat, že ho musí být méně než u celovečeráku. Občas spíše naopak.

Obvykle ty, které umějí svižně vyprávět originální a trochu praštěný mikropříběh, což je úplně jiný systém, než jaký funguje u celovečerní komedie. Takový je třeba norský film Houstone, máme problém, v němž se americkým astronautům, kteří na Islandu v 60. letech cvičí přistání na Měsíci, ztratí lunární vozítko.

Opět dvacet úplně různých filmů z celého světa. Vždycky se snažíme, aby byl výběr co nejpestřejší a diváci zažili různé filmařské světy a škály emocí. Mezi filmy jsou dramata i komedie, filmy koncipované hodně výtvarně i ty spíše hravé až trhlé.

Tím, že je náš festival tak trochu shrnutím uplynulého roku, je v programu spousta filmů, které už posbíraly ceny na světových festivalech. Vlastně asi každý z nich už má za sebou nějaké vavříny a mnohé byly vybrané do soutěží i těch opravdu velkých festivalů. Třeba australský Cvrkot kromě jiného vyhrál v Cannes.

Omnibusem Bergman Revisited, který tvoří filmy, jež vznikly jako odpověď šesti mladých švédských filmařů na otázku, co pro ně znamená odkaz této klíčové postavy dějin kinematografie. Kupodivu ani zdaleka všechny filmy nejsou psychologická dramata a jeden z nich je dokonce spíše něco jako videoklip.

Tyto programy vznikají většinou tak, že nám uvíznou v hlavě některé filmy, které se pak spojí motivem nebo tématem s nějakým dalším, a v určité chvíli je jich dost na celou sekci. Amazona vznikla z filmů o charismatických, někdy divokých a zvláštních ženách z této oblasti, které se nám zadřely do paměti a fascinovaly nás.

Jde o jednu konkrétní, zcela nezávislou sekci festivalu v Cannes. Jmenuje se Quinzaine des Réalistaeurs a její název by se dal vyložit zhruba jako dva týdny promítání filmů, které vybrali režiséři. V roce 1968 si ji jako protest proti tehdejší, podle nich jalové dramaturgii vydupali režiséři v čele s Jeanem-Lucem Godardem a Francoisem Truffautem. Mimochodem svoji zásluhu na tom tehdy měl i Miloš Forman.

Za cíl si tato sekce vytkla představovat odvážné talenty bez ohledu na žánry a bez předsudků, co je a co není umění. Své kariéry v ní startovali tak odlišní režiséři jako Martin Scorsese, bratři Dardennové, Michael Haneke nebo Sofia Coppolaová. Promítala se tu Marketa Lazarová, ale také sci-fi George Lucase nebo horor Texaský masakr motorovou pilou.

A už od prvního ročníku v roce 1969 byly její součástí i krátké filmy. Takže jsme požádali jednu z dlouholetých členek týmu, aby pro nás jako ochutnávku vybrala několik svých oblíbených snímků z posledních let.

Upřímně nevím, jestli mají „vlastní“ publikum, i když možné to je. Brutal Relax Show nabídne opět „půlnoční program“, který ale, jak pravidelní návštěvníci vědí, není ani zdaleka jen hororový. Horory v něm mají svoje místo, ale má to být hlavně večer zábavný, takže vedle děsu tam diváci potkají i legrační či trochu bizarní kusy. Nadhled a humor bude svými komentáři podporovat nový průvodce večerem Luděk Staněk.

Labo je trochu protipól, protože ten diváky pozve spíš na výlet do světa stvořeného úplně jinými filmy. Jde v nich víc o zážitek nebo hru než o vyprávění příběhu. A opět mají docela široké rozpětí od vizuálních esejů přes magickou procházku městem z počítačové střílečky až po zábavně-ironickou potrhlost, která si utahuje ze současné nákazy reality jejím digitálně instantním obrazem.