Článek
Kdy a kde se narodila idea napsat muzikál o příchodu rock’n’rollu do Čech?
Šíp: V roce 2008 jsme s Petrem byli na horách ve Špindlerově Mlýně. Nejeli jsme tam s tím, abychom se domluvili na nějaké spolupráci, ale jak šla řeč, došli jsme i k hodnocení současných českých muzikálů. Ne všechny se nám zdály úplně špičkové, a tak jsme si z čirého furiantství položili otázku, jestli bychom dokázali nějaký muzikál sami napsat.
Petr mi na to řekl, abych vymyslel nějaký námět. Když jsem mu ho druhý den prozradil, nejdřív se mu do toho nechtělo. Později ho ale připomínkoval, vznikla synopse a poté jsme šli chronologicky, krůček po krůčku, od prvního obrazu a první písničky až do finále.
Jak dlouho to trvalo?
Šíp: Asi rok a půl.
Jak jste si hlídali, aby muzikál Ať žije rokenrol! byl lepší než ostatní?
Janda: V první řadě jsme chtěli, aby byla na pódiu živá kapela. Nedokázali jsme si představit, že by se v muzikálu o rock’n’rollu jelo na playback. Producenti o živé kapele ale neradi slyší, protože je to dost drahá záležitost. Nakonec jsme se však s Divadlem Broadway dokázali domluvit. Já si navíc řekl, že napíšu písničky tak, aby pokud možno nic nepřipomínaly. Když totiž jdu na nějaký český muzikál, mám pocit, že jsem každou druhou skladbu už někde slyšel.
Šíp: Podstatné také bylo, že jsme si už na začátku řekli, kudy jít nechceme. Nechtěli jsme uchopit nějaké historické téma, nějaký už napsaný příběh, na který bychom jenom navěsili písničky. Náš muzikál má původní příběh, jenž se odehrává v Praze kolem roku 1960.
Janda: A je apolitický, i když to téma politický pohled přímo nabízelo.
Kdo jsou muzikanti, kteří budou při představeních na pódiu hrát?
Janda: Většinou absolventi nebo vyučující Ježkovy konzervatoře. Tahle kapela má, stejně jako herci, alternace. Každá sestava hraje trochu jinak, což je podle mě zajímavé.
Váš muzikál je o období, které jste oba aktivně zažili. Jsou v něm nějaké vaše osobní příběhy?
Šíp: Jsou tam jen motivy. Konkrétní příběh konkrétního člověka ne. Hlavní postavě, zpěvákovi Ronnymu, se přihodí věci, které se mohly stát mnoha lidem. Museli jsme je zhustit do příběhu jednoho člověka.
S jakými pocity jste při zkouškách vnímali divadelní přenos do doby před padesáti lety?
Janda: Když jsem poprvé viděl scény, ve kterých je ztvárněn bolševik, dost mě při tom mrazilo. Byl jsem z toho špatný. Tehdejší doba na mě intenzívně dýchla a napadlo mě, jestli bude divákům příjemné se na to vůbec dívat. Tehdejší stupidita byla nepřekonatelná. Když jsem pak chodil na zkoušky, prožil jsem momenty, kdy jsem propadal naprostému zoufalství. Jindy je ale zase střídala totální euforie. Myslím si, že to ze mě všechno spadne až po premiéře.
Šíp: Náš muzikál se od nynější produkce v mnoha směrech odlišuje. Jsem proto moc zvědavý, jak ho lidé přijmou.
