Václav Bělohradský: Co Gott spojil, člověk nerozlučuj

Ústřední výbor se zalekl těch krásných souvětí českého vzdělance a statečného účastníka protinacistického odboje a dovolil mu pokračovat v jeho literárněvědním díle, i když jen na trochu zastrčeném dvorku.

Pro Václava Černého byla zvláště zraňující zkušeností roztržka mezi duchem první a druhé, pomnichovské, republiky, kdy veřejný prostor ovládli samozvaní soudci nad „masarykovskou lží“, v první řadě katoličtí nacionalisté, kteří plánovali vyříznout z těla národa tkáň nakaženou „žido-bolševickou bohovražednou ideologií demokratů“. Chystali pro ně převýchovné koncentrační tábory, sestavovali také seznam knih demokratických spisovatelů, které je třeba odstranit z knihoven; „vítězný únor“ (včetně jeho tragikomické normalizační recidivy) potom pod jinou korouhví jejich neblahé dílo dokončil.

Kde se životy trhají do částí, které si navzájem bourají sochy postavené na oslavu svých pravd, tam bují také literární žánr kulturních zatykačů, který byl za druhé republiky, protektorátu a stalinismu smrtonosný. V poměrech demokratických je groteskní, přesto je ale ve veřejném prostoru stále praktikován, často převlečen za morální soud nad těmi, jejichž úspěch nezmizel pod ledem „poražené doby“.

V jednom z posledních čísel Peroutkova poválečného Dneška najdeme v lednu 1948 úvahu Jaroslava Ženatého, v níž navrhuje považovat udavačství „za sociologickou chorobu národa, kterou je nutno potírat systematicky“; podle jeho údajů bylo po válce z kolaborace křivě obviněno téměř 83 tisíc lidí, všichni známe příběhy Vlasty Buriana, Václava Talicha a jiných umělců. Uplynulo několik týdnů, Dnešek byl zakázán, autor článku pronásledován, „vítězný únor“ právě trhal české životy znovu na dvě půle, trhlina mezi nimi se rozšiřovala a krvavěla – rozběhla se nová vlna udavačství a kulturních zatykačů.

Jak přežít jako umělec v zemi, v níž se životy trhají do částí, které se navzájem odsuzují a vyvracejí? Dobrou (a specificky českou) strategií je odstěhovat se na periferii doby, kde vše splývá v jeden hrabalovský „čas vítězných porážek“. Osvobozující únik do periferních mezisvětů je v naší kultuře zachycen ve velkých literárních dílech – od Haška přes Hrabala až třeba k Emilu Haklovi. Ostatně jen těžko může umění v historicky nesamozřejmých státech nalézt jinou polohu, než je oslava perifernosti a výjimečnosti; na všem centrálním a typickém cítí živá kultura razítko „cizí“ moci – dnes tragikomicky i na zvolené vládě a prezidentovi.

Roztržení českých životů do navzájem se popírajících částí s sebou nese také příkaz „vyrovnat se s minulostí“. Ta je ale v nesamozřejmých státních útvarech ještě méně předvídatelná než budoucnost. Taktovka Wilhelma Furtwänglera nebo Václava Talicha, něčí zpěv nebo i krása nějaké herečky se mohou snadno stát „podporou zločinné minulosti“; a jak už je českým údělem, zanedlouho je nová přítomnost sama, i se svým příkazem „vyrovnat se s minulostí“, vyhlášena za dobu zločinnou.

Například transformační léta devadesátá, ta „doba kožená a železná“, o níž se začne tvrdit, že zkorumpovala „prostý český lid“. „Čtyřčlenná rodina měla k obědu jednu plechovku guláše nebo lančmítu“, zatímco v televizi běžely reportáže o „zkrachovalých privatizačních fondech, vytunelovaných podnicích a o lidech po měsíce bez výplaty“ – čtu v jedné bilanci těch let.

Zdá se, že historicky nesamozřejmá česká identita je formována především trháním naší národní existence do nesmiřitelně znepřátelených částí; a pak tím, že jsou nebezpečné trhliny v české politické minulosti přemosťovány morálními kýči a kulturními zatykači, ne „obrozením státu, které by scelilo roztrhané životy“, jak si přál Václav Černý.

Most přes trhlinu mezi Slováky a Čechy jsme po roce 1989 postavit nesvedli, Československo, za které tolik lidí umíralo, se – pravda pokojně – vytratilo z dějin Evropy. Hlučné oslavy „zahraničních vojáků“, kteří za ten stát bojovali, mají nutně příchuť kompenzačního kýče.

Myslím, že překvapivě masová a sjednocující vlna vděčnosti, sympatie, státních poct a pohnutí nad smrtí Karla Gotta je podvědomě nějak spojena s potřebou naše roztrhané životy spojit v jeden celek. Gott se narodil v „nejsmutnějším českém roce 1939“ a zpíval šest desetiletí – přes všechny trhliny v našem politickém čase; jeho odevšad znějící hlas jej alespoň symbolicky „scelil v čas jeden“. Možná je to nejdůležitější role pop music: vzpomínám si, že když umřel jeden velký italský skladatel a zpěvák, poslanci vstali a zazpívali společně jeho nejslavnější píseň.

V projevu v Divadle hudby v roce 1977 Karel Gott řekl, že patří „mezi ty, kteří raději zpívají, než mluví, jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí“. Pokusme se té větě porozumět jako tragickému připomenutí situace Středoevropana: kdo tu chce zpívat, musí někdy mluvit, jak by mluvit nechtěl. Platí to ale obecně, ve větší či menší míře pro každého z nás. I v nové „době svobody“.