Hlavní obsah

Gottův dlouholetý spolupracovník Jan Adam: Dát lidem radost, to byl hnací motor jeho života

Právo, Jaroslav Špulák

Jako dítě si Jan Adam umanul, že v budoucnu bude spolupracovat s Karlem Gottem. V roce 1982 se to stalo. Postupně se stal jeho nejbližším spolupracovníkem a celé to trvalo třicet tři let. V roce 2015 se jejich cesty rozešly, zůstali však přáteli.

Foto: František Jirásek

Jan Adam a Karel Gott ve Studia A při přípravách nahrávání alba Sentiment v roce 2011.

Článek

Kdy jste se rozhodl, že budete s Karlem Gottem spolupracovat?

Sledovat jsem ho začal někdy v první polovině sedmdesátých let. Když mi bylo jedenáct let, vzala mě má teta na jeho vánoční koncert do pražské Lucerny, konal se 22. prosince 1975. Doprovázel ho Orchestr Ladislava Štaidla a vokalistky Kahovcová, Zelenková a Gerlová.

V jednu chvíli zhasla světla, účinkující zapálili svíčky a a capella zazpívali Bachovu Vzdušnou serenádu. Byl jsem okouzlen a řekl si, že bych jednou chtěl s tímhle zpěvákem spolupracovat.

Co jste pro to udělal?

Šel jsem do Prahy na práva a v roce 1982 jsem na Právnické fakultě založil jeho fan klub. O rok později jsem připravil pro vysokoškolský klub Iuridica diskotéku nazvanou Karel Gott, jak ho neznáte, a spolužačky mě přemluvily, abych mu zavolal a pozval ho. On mi na to řekl, že když nepřijde do půl desáté večer, ať ho nečekáme.

V ten večer, kdy se pořad konal, na mě v půl desáté volali kluci ode dveří, že přišel. Během dvaceti minut se po vysokoškolských kolejích rozneslo, že je v klubu, a během několika dalších minut dorazilo asi šest set lidí a pořad se dost protáhl. Asi jsme se potkali v pravou chvíli na pravém místě. Slavíka mu tenkrát sebral Miro Žbirka a Karel začal mít pocit, že ztrácí kontakt s mladou generací. Po tom pořadu mi řekl, že v tom budeme pokračovat.

Foto: archiv Jana Adama

Karel Gott s Janem Adamem na besedě v klubu Iuridica v roce 1986.

V jakém smyslu?

Na začátku jsme dál dělali podobné programy a do dvou let jsem s ním vedl rozhovory pro český, slovenský, ruský, polský a německý tisk. V roce 1989 jsem nastoupil na Supraphon, který u nás Karlovy desky vydával, a v roce 2010 jsem se stal jeho osobním tajemníkem.

Do roku 2015 jsem se jako editor, dramaturg a producent podílel na jeho sedmdesáti osmi českých albech, dvou německých a šesti DVD. Napsal jsem pro něj 232 dílů rozhlasového pořadu Zpátky si dám tenhle film, vybíral do pořadů hudbu a pracoval jsem i na mnoha jiných věcech.

Zkrátka jsem s ním vstával i usínal. Nežil jsem život svůj, žil jsem život jeho. Nikdo mě do toho ale nenutil, bylo to mé rozhodnutí. A nikdy jsem toho nelitoval. Byl to největší dar, který mi osud dal. Za těch třiatřicet let vedle něho mu nepřestanu být nikdy vděčný.

Jaký byl šéf?

Výborný. Nemohu si na nic stěžovat. S oblibou říkám, že jsem vystudoval dvě Karlovy univerzity. Práva na Karlově univerzitě a univerzitu Karla Gotta. Pořád z ní čerpám, a budu čerpat do konce svých dnů. To, co jsem se od něj naučil, předávám dál.

Jednou mi řekl, jestli mě může poprosit, abych těsně předtím, než si sednu vedle něho do auta, nekouřil. Vydržel jsem to asi tři neděle, potom už ne. On mi ale už nikdy nic neřekl, prostě můj zlozvyk respektoval.

Foto: František Jirásek

Zleva Julio Iglesias, Karel Gott a Jan Adam při setkání v roce 2012.

Uměl se rozčílit?

Uměl, a uměl se i pořádně rozčílit. Nikdy to ale neudělal ve chvíli, kdy u toho bylo více lidí. Několikrát jsme se dokonce tak nepohodli, že na mě křičel, abych zapomněl, že existuje, a vymazal si jeho číslo z telefonu. Když se opravdu hluboce naštval, mluvil pomalu, potichu a důrazně. To jsem věděl, že je opravdu zle.

Zažil jste s ním i dny, kdy chtěl kvůli únavě zrušit koncert?

Občas mi ráno před koncertem, který byl obvykle součástí delšího turné, řekl, že je indisponovaný. V tu chvíli bylo nejlepší sáhnout po cédéčku nějakého nadžánrového tenora a v autě ho pustit. Strašně mu to pomáhalo. Říkal, že se v té své indispozici na toho tenora naladí a tím se mu vrátí energie.

Jak prožíval sametovou revoluci v roce 1989?

Musím říct, že jsem zcela apolitický člověk. Vždy mě zajímaly písničky, ne politika. Krátce poté, co Karel Gott zpíval s Karlem Krylem na Václavském náměstí v Praze hymnu, jsem dělal v klubu Motorlet v pražských Jinonicích sraz jeho československých fan klubů. Přišel na něj, ale i tam se o politických změnách mluvilo letmo. Nevím tedy, jak to tehdy prožíval. O politice jsem se s ním nikdy moc nebavil.

V roce 1990 se rozhodl ukončit svou kariéru. Proč?

V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech prodal miliony desek, přičemž devadesát procent z tantiém si bral stát, jemu zbylo jen deset procent. Vydělal tedy svému státu obrovské množství peněz, přesto mu bylo v roce 1990 vyčítáno, že byl režimní zpěvák, který díky tomu mohl zpívat na Západě. Nikoho nezajímalo, že kdyby nebyl dobrý, německá vydavatelská firma Polydor by ho nechtěla.

Byl z toho rozčarovaný a zklamaný. Neemigroval, protože nechtěl opustit rodiče a publikum, a najednou mu bylo předhazováno, že sloužil komunistům a režimu. Vyrazil tedy na závěrečné turné. To ale dopadlo nad očekávání dobře. Haly byly plné nadšených lidí a on zaplaťpánbůh dospěl k tomu, že ukončit kariéru by byl holý nesmysl.

Foto: František Jirásek

Jan Adam (první zleva) a Karel Gott (třetí zprava) s kapelou Il Divo v roce 2014.

Co pro něho znamenali fanoušci?

Vždycky u něho byli na prvním místě. Udělat je šťastné, přinést jim dobré zprávy a dát jim radost, to byl hnací motor Karlova života. Fanoušky miloval tak, že by se pro ně i zničil. Mnohokrát byl před koncertem v zákulisí připraven lékař s injekční stříkačkou, aby mu v případě indispozice píchl kortikoidy na podporu hlasivek a on mohl jít zpívat a nezklamal tak své fanoušky.

A často mu tu injekci dal. Výsledkem bylo, že koncert zvládl, ale druhý den mu bylo strašně špatně. Mohu si myslet, že to, že si nechával do těla píchat různá svinstva, aby mohl fungovat, mohlo přispět i k jeho pozdějším vážným zdravotním problémům.

V roce 2013 vystoupil poprvé na rockovém festivalu. Stalo se to v Hradci Králové na Rock for People. Bylo to pro něho důležité?

Naprosto. S tradicí toho, že starší hvězdy vystupují na rockovém festivalu, se začalo v Británii na festivalu v Glastonbury. Proto se rozhodl na nabídku pořadatelů Rock for People kývnout. Musím ale přiznat, že když jsme na akci jeli, měli jsme velké obavy z toho, jak ho mladí lidé přijmou.

Když nám pak organizátoři řekli, že nás provedou po areálu, skoro jsem se vyděsil. Během několika málo vteřin jsem byl ale zase klidný, protože lidé začali skandovat: Král je tady, král je tady! Večer na koncertu pak Karel podal jeden ze svých životních výkonů.

Proč jste se před čtyřmi lety rozešli?

Někdy v roce 2012 jsem začal cítit určitý druh vyhoření. Měl jsem pocit, že co jsme si měli dát, to jsme si dali. O dva roky později jsem všem řekl, že je to poslední turné, které s Karlem absolvuju. Rozmlouvali mi to, ale já cítil, že to je z mé strany správné rozhodnutí. Rozešli jsme se po vzájemné dohodě na jaře 2015.

Jak jste prožíval poslední měsíce jeho života?

Karel mi párkrát volal z nemocnice. V roce 2016 jsme se viděli na festivalu Bratislavská lyra a loni na koncertě Sto hitů České republiky na Staroměstském náměstí v Praze. Když vyšla zpráva, že má akutní leukémii, napsal jsem mu esemesku. Během pěti minut se mi ozvala jeho žena Ivanka s tím, že by mě rádi pozvali na čaj. Pracují prý na bilanční knize a s několika věcmi by potřebovali pomoci. Za dva dny mi zavolala znovu, dala mi Karla k telefonu a já mu řekl, že věci, které potřebuje, mu pošlu nebo je přivezu do jeho domu a dám je Ivance. On ale naléhal, že mě chce vidět.

Během dalších dnů na mě však dolehla těžká viróza. Dostal jsem antibiotika a návštěva nepřipadala v úvahu. Nechtěl jsem si do smrti vyčítat, že jsem na něho třeba přenesl nějaký bacil. Nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme tento týden. V pondělí mi ale Ivanka napsala, že teď má pro změnu antibiotika Karel. A já podvědomě pocítil, že jeho stav je velmi vážný. Zprávu o jeho smrti jsem se dozvěděl ve středu ve čtvrt na jedenáct dopoledne z médií.

Související témata:

Výběr článků

Načítám