Chtěl být prostě ve všem perfektní, řekl o Gottovi publicista Miloš Skalka

V roce 1969 jsem napsal do Mladé fronty nelichotivou recenzi jeho koncertu v pražské Lucerně. A najednou se po zazvonění telefonu ozval ve sluchátku sám Karel Gott s tím, že by se se mnou rád sešel a promluvil si. Rád řešil věci bez prostředníků, z oka do oka. Do té doby jsme se neznali. On byl zavedený a mimořádně úspěšný zpěvák, já začínající hudební publicista, kterému bylo všechno naprosto jasné.

U kávy a sklenky vína mi pak mnohé vysvětlil. V recenzi jsem se třeba zeptal, jak dlouho ještě chce zpívat píseň Maria z West Side Story, kterou jsem slyšel už na všech jeho předchozích koncertech. S laskavostí sobě vlastní a s prvorepublikovou noblesou Oldřicha Nového mi vysvětlil, že ji bude zpívat tak dlouho, dokud bude moci. Podle jeho slov šlo o jednu z nejkrásnějších a současně hodně těžkých písní, které kdy vznikly.

Uvědomil jsem si, jaký jsem to ale pitomec. Prostě mladý kluk. Ale současně se přihodilo něco zvláštního. Když jsme se rozcházeli, a myslel jsem si, že je to napořád, prohlásil, že se ještě ozve. A stalo se.

Od té doby se náš vztah změnil v kamarádský a pracovní. Hned zkraje dalšího desetiletí mě pozval na festival do Atén, kde soutěžil s písní Hej, hej, baby. O všechno se postaral, cestu mi zařídil. Kromě dirigenta Josefa Vobruby jsem měl možnost se seznámit se skladatelem Karlem Svobodou a textařem Jiřím Štaidlem, které jsem do té doby znal jenom letmo.

Písnička obou jmenovaných u nás tehdy prošla prakticky bez povšimnutí, ale v německy mluvících zemích se z ní stal pod názvem Einmal um die ganze Welt doslova kultovní hit Karla Gotta. Hned vedle Včelky Máji.

Zásadní. Karel Gott svým způsobem vedl onen pomyslný peloton interpretů nové hudby, která čerpala z blahodárné rokenrolové studnice. Byla to muzika, která střídala předtím převládající swingový ideál a dlouhou éru prozívnutých barytonů, jak Karel Gott interprety do té doby převládajících unylých kantilén nazýval.

Najednou se k nám začala drát hudba živelná a živočišná a on se svým ohebným tenorem s nádechem někdy až sexuální dráždivosti začal stoupat ke hvězdám. Na rozdíl od hrstky rokenrolových souputníků a současně průkopníků nové hudby v českých zemích, kteří zpívali anglicky, však prozíravě vsadil na písně s českými texty.

Vedle Jiřího Suchého, který mu spolu s Jiřím Šlitrem nabídl angažmá v Semaforu, se pak zásadním autorem textů jeho písní stal v Divadle Apollo Jiří Štaidl. Co se původních melodií týče, zprvu je pro Karla Gotta skládal pianista divadelní kapely Jaromír Klempíř, autor hitů C’est la vie, Pošli to dál, Hej, páni konšelé či Proč ptáci zpívají. Všechny ty písně texty opatřil Jiří Štaidl. A v roce 1968 započala písní Lady Carneval šťastná éra melodií Karla Svobody, k němuž se přidal také jeho posléze jevanský soused, komponující kapelník Ladislav Štaidl.

S médii to prostě uměl, což se naučil především v Německu. Když k nám potom jako velká voda vtrhnul bulvár, mnozí byli zaskočeni, ale Karel Gott ne. Měl své cenné zkušenosti a věděl, že to k nám dříve nebo později také přijde. A současně věděl, že s médii se musí vycházet, jinak se po vás s velkou chutí takříkajíc projdou. Byl si prostě vědom toho, že médiím, a to nejen bulvárním, se něco pustit musí. Jinak začnou novináři šťourat na vlastní pěst, což by mnohdy nemuselo dopadnout dobře.

S médii vycházel a v žádném případě s nimi nevedl válku. Poměrně často však chtěl v případě větších, zásadnějších rozhovorů znát alespoň okruh otázek, aby se na témata mohl poctivě připravit, případně je s někým konzultovat. Připravoval se na rozhovory stejně poctivě jako na všechno ostatní. Nepoznal jsem snad nikoho jiného, kdo by do nahrávacího nebo televizního studia přicházel připravenější než on.

K tomu došlo v době, kdy už si mě řádně oťukal. Zřejmě to bylo především proto, že jsme měli rádi stejnou muziku, měli podobný smysl pro humor, těšily nás a rmoutily stejné věci, že jsme se společně hodně smáli a vyprávěli si o věcech, které se jinak nevyprávějí.

Podobný vztah měl s Karlem Šípem, který mu napsal nejen mnoho televizních scének a nejrůznějších projevů, ale také řádku nádherných písňových textů včetně snad jeho největšího hitu z devadesátých let, kdy melodii Pavola Habery nazval Když muž se ženou snídá.

Koncem devadesátých let mě požádal o český text k písni Pretty Woman. A protože se mu líbil, svěřil mi pak k otextování ještě pár svých oblíbených melodií.

Karel Gott byl v tomto ohledu mimořádně pečlivý. Nad každým textem si rád v klidu poseděl a všechno probral do těch nejmenších detailů. A když mu něco nebylo na první čtení okamžitě jasné, rád si to nechal dopodrobna vysvětlit. Co rád… On to vysvětlení vyžadoval. Teprve když přesně věděl, co a jak, byl spokojený. Anebo také ne, a něco se v textu muselo změnit.

To poznáte z jakékoliv jeho písně. Vždycky pečlivě artikuloval a hodně na to dbal. Často kvůli pomyslně nedbalé artikulaci raději část písně přezpíval. Ale mnohdy to byl spíš jeho vlastní pocit, protože všichni ostatní ve studiu v jeho výslovnosti nic nepatřičného nezaslechli.

Stejně tak se zamýšlel nad smyslem a významem textů, které zpíval, a často se nad nimi s autory scházel. Chtěl být prostě ve všem perfektní – a to se mu dařilo.

V kontaktu jsme byli neustále, a to navzdory jeho zdravotním komplikacím. K osmdesátinám Karla Gotta jsem totiž připravoval hned dva supraphonské hudební komplety. Jednak čtyřcédéčko 80 vs. 80, což je pokus zmapovat hvězdnou kariéru Karla Gotta z let 1964 až 2019. A také obří kolekci patnácti cédéček, která uchová tři stovky singlových nahrávek od jeho úplných gramofonových začátků až do současnosti. Samozřejmě že jsem výběr a konečnou sestavu s Karlem konzultoval. Bez jeho posvěcení by to ani nešlo.

Oba komplety už vyšly a Karel mi za ně ještě stačil poděkovat. Oba končí duetem s dcerou Charlottkou nazvaným Srdce nehasnou, který napsali Richard Krajčo a Petr Harazin. Při poslechu téhle písně mrazí…