Kapelník FFFHD Jindřich Tolar: Milan Kozelka mě okamžitě uhranul

Článek

Jaké Kozelkovy básně jsou na vašem albu, jak jejich výběr vznikl?

Když nás Milan v devadesátých letech slyšel poprvé, ihned se nabídl, že pro nás bude psát texty. Povídám: Milane, zpěvák je Němec, česky umí jen dobrý den, na to se vykašli. On teda na to: Budu číst a vy budete hrát. Tím to tenkrát skončilo.

Na naší nové desce jsou Milanovy básně z let 1995–99 ze sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů. Když jsem ji v roce 2021 otevřel, písně na mě doslova vyskakovaly. Vyzkoušeli jsme to před lidmi a fungovalo to.

S Kozelkou vaši kapelu spojují Karlovy Vary, odkud vy i on pocházíte. Jak jste se znali a potkávali?

Potkali jsme se někdy v roce 1982. Okamžitě mě uhranul. V roce 1983 už jsem s ním spolupracoval na jeho performancích. Tenkrát jsem mu nahrál první zvukovou koláž. Pak jsme se potkávali v různých intervalech až do Milanova konce.

Potkali jste se někdy na pódiu?

Na pódiu jsme se potkali vícekrát. Nejsilnějším zážitkem byla asi performance ULURU, kterou jsme jako kapela živě doprovázeli. Později jsem ho příležitostně doprovázel při jeho čtení.

Milan Kozelka. Svázáno i vystaveno

Kultura

Nová vlna zájmu o tvorbu Milana Kozelky se vzedmula po jeho smrti, pozorujete ji a co by na to říkal?

Co by na to říkal, si netroufám říci. Jak jsem ho měl možnost poznat, myslím, že by měl radost. Snažil se mě vždy vtáhnout do dění mimo maloměsto. Ta vlna zájmu o jeho tvorbu mě samozřejmě těší. On byl takový lakmusový papírek a jeho trefy byly obdivuhodné. Šlo ho milovat, nebo nenávidět.

Vaše hudba se dá označit jako rockové blues, přitom Kozelkovy básně nejsou klasické bluesové texty, což často bývají zjednodušeně řečeno dlouhé vyprávěnky s patosem. On byl spíše mistr point a přesných úderů. Jak to jde k sobě?

Ona ta naše hudba vždy kopírovala témata, trochu psychedelie, trochu blues, trochu rocku. Pravdou je, že z blues to tak nějak všechno vychází. Když jsem Milana doprovázel při čtení, tak vlastně chtěl blues. Tyhle texty tedy nejsou typicky bluesové, ale o to více mě to bavilo, protože hrát klasickou dvanáctku by byla nuda. Když to shrnu, tak mě ty texty k blues vybízely.

Jaké akce se kolem vydání desky uskutečnily, co se ještě chystá? A bude na nich, obrazně řečeno, nějak přítomen Milan Kozelka?

Na albu Zběhlý satyr jsme pracovali dva roky. Načasování se povedlo ke třiceti letům kapely a nedožitým pětasedmdesátinám Milana Kozelky. V listopadu jsme ho pokřtili v Karlových Varech a v Praze. V Karlových Varech byl večer věnován Milanovi. Promítaly se fotky z jeho happeningů a performancí z osmdesátých let, které se vázaly ke Karlovým Varům. V příštím roce bychom s tímto programem rádi objeli kulturní stánky po Čechách.

Vaše kapela má dost nezvyklý název, co to znamená?

Název kapely vznikl spontánně. Nějak jsme nevěděli, jak se nazvat, a náš tehdejší německý zpěvák Michael povídá: Ty seš Rybář - Fisherman, tak budeš Fish. Ty jsi Maso, budeš Flesh a já jsem Acker, tedy Field, a nakonec Henry Dollar. A bylo to.

Také máte na vystoupeních dva bubeníky, proč?

Po letech jsme zůstali v sestavě basa, bicí, kytara. Tak jsem si říkal, že dvě kytary má skoro každá kapela. Chtěl jsem si počkat, až se skutečně někdo objeví, koho to osloví s kytarou nebo klávesami. Dva bubeníci, to je výzva. Zdeněk Konopásek, dávný kamarád z mládí, stál připraven. Dnes můžeme hrát v sestavě ve třech až v šesti.

Hraje s vámi i váš syn Jan. Jaké to je obrážet kluby a festivaly s ani ne dvacetiletým synem?

Hrát se synem je radost. Jsme parťáci. Nemáme tajnosti, tak je to v pohodě. Doufám, že i pro něj.