Článek
Jan Zahradníček (1905–1960) patří mezi významné představitele spirituální poezie. Není v současné době trochu přehlížený?
Nemyslím si. Je respektovaný, a tak tomu bylo i za jeho života. Jeho vrcholné dílo Znamení moci bylo jasným adeptem na Nobelovu cenu za literaturu. Spíše se porouchalo soukolí dějin, v němž Zahradníček žil, když byl na vrcholu svých tvůrčích sil.
V době normalizace pro změnu bylo nemyslitelné, aby taková duše promlouvala k masám. V polistopadové éře jeho slova naplněná hledáním niterné svobody jako by uzavírala kruh slepé ulice blahobytu a požitkářství.
V bookletu desky píšete, že Zahradníček je ztělesněná duše, kterou darují nebesa zemi jednou za čas jako reflexi doby. Kdy jste se setkal s jeho poezií?
Vysočina ukrývá nezodpovězenou otázku, proč se v jednu chvíli setkali na malém venkovském prostoru v takové míře a hloubce, řekněme, zakladatelé české moderní literatury. Josef Florian, Jakub Deml, Otokar Březina, Anna Pammrová, Bohuslav Reynek, Jan Dokulil, Antonín Sova. A to je jen drobný výčet.
Nejinak tomu bylo v hudbě či ve výtvarném umění. Žít v prostoru Vysočiny a mít oním směrem otevřené srdce znamená chodit po stejných cestách a vidět zapadat totéž slunce. Setkání s Janem Zahradníčkem bylo tedy neodvratné.
Čím se vás dotkla jeho tvorba?
Jan Zahradníček, a není jediný, vše, co napsal, prožil. Posledních deset roků jeho života byla skutečná Kalvárie. Zinscenovaný proces s takzvanou zelenou internacionálou, devět roků kriminálu, zrada od mnohých blízkých také básníků, kteří šli krvavému bolševickému režimu na ruku, smrt dcer Zdislávky a Klárky, vědomí, že jeho blízcí kvůli němu žijí v lidsky nedůstojných podmínkách.
V součtu s podlomeným zdravím je s údivem, že Jan Zahradníček pod svým křížem neklesl.
V čem je jeho tvorba jiná?
Je plná skutečně živé víry v Boha a obdivu ke stvoření. Nehraje si s formou, ale jde k obsahu. Je to vizionářské dílo, které si dokáže dát do souvislostí mechanismy moci v nadčasových kontextech vývoje společnosti. Jan Zahradníček svoje slova podepsal svým životem.
Je jeho poezie složitá na zhudebnění?
Jan Zahradníček pracuje převážně s volným rýmem. To samo o sobě není jednoduché vykročení směrem k písni, která má svoje zákonité fráze, doby a růst. Protože nejsem školený skladatel, vsadil jsem na náladu a souznění s básní. Písně na desce jsou tedy s nadsázkou naše společné dílo s Janem Zahradníčkem.
Kterou jeho báseň máte nejraději?
Epitaf. Je to jedna z posledních básní, které Zahradníček po svém návratu z mírovské věznice napsal, nevěda, že mu zbývají poslední tři měsíce života. Každý z nás, běžných smrtelníků, by nad takovým údělem života ronil slzy. Básník, otec od rodiny, milující manžel a mukl v jedné osobě má o smyslu svého žití jasno.
Podle čeho jste vybíral básně pro zhudebnění?
Zaujalo mě právě období, kdy byl Zahradníček vězněn. Vybíral jsem ze sbírek Dům strach a Čtyři léta. Je to takový vnitřní dialog neprávem vězněného člověka s domovem a svými blízkými. Jsem v němém úžasu nad velikostí Zahradníčkovy lásky k ženě Marii.
V kontextu soudobých rozpadajících se vztahů, kdy stačí sebemenší překážka či naopak výhoda, je s podivem, že dálka a čas pro ně nebyly měrnou hodnotou lásky.
Jakého dalšího básníka se chystáte zhudebnit?
Zhudebňování básní je krásné dobrodružství, kdy muzikant pomyslně vstupuje do duše básníka, do jeho životní poutě. Výzva jménem Otokar Březina či Bohuslav Reynek je lákavá.
Je ovšem nutné zhmotňovat především vlastní nitro. A to po tak vysoce nastavené laťce, jakou jsou verše Jana Zahradníčka, bude zase po čase velmi tvrdý oříšek.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
