Kantor viděl realitu jako vrstvení náhod

S tvorbou Tadeusze Kantora se nyní můžeme seznámit v Praze na výstavě, která je rozdělena na dvě části. Výtvarné experimenty divák najde v Českém muzeu výtvarných umění v Husově ulici, divadlu je pak věnována expozice v areálu Strahovského kláštera. Akce je volnou součastní letošního 10. pražského quadriennale, největší světové přehlídky scénografie a divadelní architektury.

Co do obsáhlosti jde o největší prezentaci Kantorovy tvorby v Čechách. On sám, podle slov organizátorů, něco podobného chystal před listopadem 1989, ale do Prahy a Brna zavítalo až v 90. letech jen jeho divadlo a sehrálo tři představení v divadle Labyrint a v divadle Husa na provázku. Shodou okolností šlo o vystoupení poslední, protože brzy poté soubor zanikl.

Výtvarná část výstavy představuje Kantora jako vnímavého příjemce mnoha podnětů západoevropského a amerického umění. Zpočátku se nechal inspirovat pařížským uměním 40. let. Pak ho oslovil informel, ale záhy najdeme v jeho kompozicích ohlasy díla Američana Roberta Rauschenberga. V 60. a 70. letech se pustil do asambláží, happeningů a konceptuálního umění. A nakonec v poslední dekádě maloval obrazy v německém stylu nové expresívní figurace.

Lze říci, že jako zkušený surfař se svezl na každé módní vlně, která tu a tam vyšplíchla přes Berlínskou zeď. To samo o sobě není nic imponujícího. V Polsku však působil jako charismatická osobnost, svým vlivem oslovoval další tvůrce, dodával jim podněty i odvahu. A jako jeden z mála uplatňoval nové výtvarné přístupy v divadle: v úpravě scény a dekorací i při vlastním režírování her. Stal se tak prototypem avantgardního multimediálního umělce, ovšem v rámci tradičního vztahu výtvarného umění a divadla, který má svoje kořeny už v době baroka.

S divadlem se také pojí to nejoriginálnější, co náleží k jeho výtvarnému odkazu. Rekvizity použité při hrách totiž dělal jako výtvarné objekty, a to nikoli z náhražkového papundeklu, ale z ušlechtilého materiálu, ze dřeva nebo z kovu. Dodnes tak patří k jeho nejvýraznějším a nejoriginálnějším výtvarným dílům. Žijí i bez herců a jeviště svým vlastním uměleckým životem.

Že ale samy o sobě nedokážou vyvolat ducha inscenace, to dokazuje strahovská část výstavy, jež je věnována posledním inscenacím Kantorova divadla Cricot. Ve vstupním prostoru je připomenuta šatna z Hejsků a kočkodanů, další dva sály obsahují kostýmy i části dekorace z pětice posledních Kantorových inscenací - slavné Mrtvé třídy, autobiografie Wielopole, Wielopole, Ať chcípnou umělci, Nikdy se sem nevrátím a Dnes jsou mé narozeniny.

Vystavené objekty mají doložit Kantorovu koncepci divadla ne jako interpretátora literárního textu, ale tvůrce autentického uměleckého díla podle jeho slov "realita jako vrstvení náhod, jež nejsou ale realitami ani v logickém ani v analogickém smyslu, neplynou ani paralelně, ani se nepopírají," ale provokují šokující spojení.

Bohužel pouhá instalace objektů nedokáže oživit Kantorovo divadlo, v jeho případě platí, že scénografie je těžko vystavovatelná, protože bez herecké akce je jen zlomkem hotového díla, tj. inscenace jako celku. Samy o sobě tvoří jednotlivé objekty - řečeno s Kantorem - jen "ubohé cáry mého ubohého života".

 Inscenace Cricotu dokumentují fotografie Maurizia Buscarina, které jsou samostatnou a vlastně nejcennější částí expozice, protože zachycují expresivitu hereckých výkonů, střet "mrtvých" objektů s živými herci a další prvky Kantorova divadla. Přesto možná měly instalaci doprovázet videozáznamy inscenací. Bez nich je - vzdor sugestivnímu hudebnímu podkresu - jen mrtvým svědectvím o hluboké stopě, již Kantor zanechal v evropském divadle 20. století

Tadeusz Kantor: Umění a paměť Strahovský klášter v Praze, České muzeum výtvarných umění v Praze, 1. 5.-22. 6. 2003, kurátoři výstavy Lech Stangret a Richard Drury, pořádá ČMVU se spolupráci s Cricotekou - Střediskem dokumentace a umění T. Kantora v Krakově a s Polským institutem v Praze, denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin (Strahov), od 10 do 18 hodin (ČMVU).