Článek
Do České republiky přivezete mimo jiné písně z předloňského alba Beyond Borders. Jak moc jim bude koncert věnován?
Je pokračováním naší cesty, zazní skladby napříč celou mou kariérou. Uvědomuji si, že ne všichni mé poslední album znají. Někdo zná třeba jen to první, Tempest, které jsem vydal před pětadvaceti lety. Kdybych hrál jen písně z Beyond Borders, lidé by mě nenáviděli. A i my, muzikanti, rádi koncert proměňujeme třeba i každý večer.
Kolik muzikantů s vámi přijede?
Doufáme, že nás bude pět. Občas je to komplikované kvůli tomu, že jeden z našich muzikantů je Alžířan a zdá se, že není úplně snadné získat pro něj víza. Ale věřím, že přijedeme všichni.
Je i o tomhle název vašeho alba Beyond Borders? O hranicích mezi státy?
Je to přiléhavé, že? Nicméně název je především vyjádřením toho, jaká vždy byla má muzika. Odjakživa mě zajímalo, jak zní propojení zvuků z různých částí světa. Hudba je univerzální jazyk. Vím, že to je klišé, ale sám jsem byl nespočetněkrát svědkem toho, že je pravdivé, takže se ho nebojím používat.
Vzpomínám si například na svůj pobyt v Číně. V Pekingu mi bylo nabídnuto, abych si zahrál s muzikantem z Tibetu. Představili nás chvíli před vystoupením v zákulisí, neuměl anglicky, nerozuměli jsme si ani slovo a tlumočník zrovna nebyl po ruce. Seděli jsme, usmívali se na sebe a já si říkal, jak to proboha uděláme. Jakmile jsme ale sáhli po nástrojích a začali hrát, uvědomili jsme si, že si rozumíme. Neustále z podobných setkání čerpám. Říkám si, že když spolu hudba z nejrůznějších částí světa tak krásně zní, můžeme se z ní mnoho naučit.
Když jsem byl dítě, strhávaly se zdi. Příběh pádu berlínské zdi, která dělila Západ a Východ, byl tak silný a inspirující, a přesto se dnes stavějí zdi nové. Je to moc smutné. Na začátku života jsem cítil velký optimismus, ale obávám se, že se kyvadlo nyní vrací. Já toho nechci být součástí. Chci šířit opačné poselství, že propojování lidí a kultur je krásná věc.
Stává se přesto, že narazíte na hudbu, které doopravdy ani trochu nerozumíte?
Ale ovšemže ano. I když už jsem poznal mnoho, občas jsem naprosto zmatený. Například jsem jednou celé léto studoval severoindické bubnování na tablu u jednoho vyhlášeného mistra. Bylo to tak akorát dlouho na to, abych si uvědomil, že je na mě příliš složité. Indické klasické hudbě bych musel zasvětit celý život, abych ji pochopil.
Máte pocit, že se vaše hudba stále výrazně vyvíjí?
Pořád se mění. Nepřestane mě bavit objevovat a zkoušet. Je to vtipné, protože mám pocit, že zprvu tím své fanoušky vždy nejdřív naštvu. V době internetu mi to řeknou. Po každé své nové nahrávce si nejprve přečtu, že měli radši mou starou hudbu a tohle se jim nezdá.
Ale já nejsem McDonald, kde mají linku zřízenou pro stížnosti, pokud obsluha nefunguje podle standardů nebo váš burger nechutná stejně jako dřív. Jsem umělec. Chci tvořit. Po mě je nezbytné neustále hledat něco, co jsem ještě neslyšel.
Mám ale pocit, že některá alba tvoří celky. První tři nebo poslední dvě k sobě pasují. Ostatní jsou každé úplně jiné. Stížnosti fanoušků beru s nadhledem. Myslím, že lidé si ani neuvědomují, že kdybych dělal pořád to samé, nudili by se. Změna je nezbytná. Udržuje hudbu živou.
Jak už jste zmínil, letos slavíte dvacet pět let od vydání debutového alba Tempest…
Mám obrovskou radost, když si uvědomím, že jsem od té doby vydal deset alb. Přitom mi pořád připadá, že jsem teprve začal.
O čem jste před pětadvaceti lety snil?
Vedl jsem poměrně hezký život, byl jsem skladatel a producent. Vybudoval jsem u domu malé studio a dostal se do bodu, kdy jsem docela dobře vyšel s penězi a přestal se bát, že mě vystěhují. Dařilo se mi a dělal jsem, co jsem měl rád.
Pak jsem natočil Tempest. Nebral jsem to moc vážně. Říkal jsem si, že uvidím, co to udělá. Po vydání se ale hned dostalo na čtrnáctou příčku žebříčku Billboard. Z ničeho nic. Získal jsem v Americe nahrávací smlouvu a můj život se ze dne na den změnil.
Když jsem měl vyjet na turné, měl jsem pocit, že nemohu. Měl jsem tehdy natočit nějaké projekty a složit hudbu. Chvíli jsem se snažil dělat obojí, nakonec jsem si ale uvědomil, že tohle je teď můj život. A dnes jsem šťastný, že to tak je a mohu se věnovat své vlastní hudbě.
Miluji to. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. Skládat pro ostatní je hezké, ale snažíte se vymyslet něco, co naplní jejich, nikoliv vaše vlastní představy.
Kdy jste si uvědomil, že se věci dějí správně?
Když jsem nahrál Tempest, chtěl jsem nechat vyrobit pět set kopií. V obchodě mi řekli, že jen za pár dolarů navíc jich můžu mít tisíc. Říkal jsem si, co bych s nimi dělal. Nechal jsem se ale přesvědčit a myslel si, že je budu mít navždy doma. Ale jen se po nich zaprášilo. Za týden byly pryč.
Pár jsem jich poslal vydavatelstvím a dostal pozitivní odpovědi. Pamatuji si, že jsem si říkal, že to je bláznivé, přece by to nemělo jít tak snadno. Bál jsem se, že se něco pokazí a já se vrátím ke svému starému životu. Ale nestalo se to. Podepsal jsem smlouvu, deska vyšla oficiálně hned vzápětí a já jel na jazzový festival do Kalifornie. A lidé tam z naší hudby navzdory mému očekávání, že nikoho nebudeme zajímat, šíleli.
Věděl jsem, že i když tohle nebyl můj plán, měl bych to přijmout. Nikdo nebyl víc překvapený než já. V nejdivočejších snech jsem si nic takového nepředstavoval.
Která z hudebních cen vám kdy udělala největší radost?
Před lety jsem obdržel Juno Award. Vyhrát bylo hezké, ale já mám z cen vždy smíšené pocity. Jde o umění, nikoli závod. Co bylo ale důležité, že jsem ten večer potkal svou budoucí ženu. Na ceremoniálu jsem hrál a se mnou vystupovala taneční skupina, ve které tančila. S tou cenou jsem vyhrál to nejlepší ve svém životě – svou rodinu.
Může se vám hodit na Firmy.cz: