Článek
Kachyňa pocházel z jihomoravského Vyškova, 1. května uplyne osmdesát let od chvíle, kdy se tam narodil. Patřil k takzvané první generaci pražské FAMU, kterou dokončil v roce 1951. Absolvoval společně s Vojtěchem Jasným dokumentem o osídlování českého pohraničí Není stále zamračeno, jímž ihned upoutal pozornost. Ještě v několika následujících letech se věnoval dokumentům, působil i v Československém armádním filmu.
Počátky jeho tvorby hraných filmů jsou spjaty s vojenskou a válečnou tematikou, k níž se i v pozdějších dílech mnohokrát vracel. Debutoval filmem Dnes večer všechno skončí, následovaly snímky Tenkrát o vánocích, Král Šumavy či Práče, později se k této tematice vrátil ve filmech jako Oznamuje se láskám vašim a ve Smrti krásných srnců a televizních Zlatých úhořích podle literární předlohy Oty Pavla.
Zájem o svět dětí
Práče předznamenalo jeho budoucí celoživotní zájem o svět dětí a jejich prvních kontaktů se světem dospělých. Dovedl tyto filmy obdařit nevídanou poezií, která nikdy nesklouzávala k lacinému sentimentu, vždy zůstalo u silného zážitku.
K tematice dětství a dospívání se vracel v různých obdobích svého tvůrčího života - ve filmech jako Trápení, Vysoká zeď, Už zase skáču přes kaluže, Vlak do stanice nebe, Robinsonka.
V pozdějších letech to pak byla nezapomenutelná žižkovská romance Lásky mezi kapkami deště, ojedinělý pokus o komediálně laděný film Fandy, ó Fandy, Setkání v červenci, televizní film Městem chodí Mikuláš nebo seriály Vlak dětství a naděje a Prima sezóna.
A samozřejmě Sestřičky, v nichž po bok Jiřiny Jiráskové obsadil tehdy začínající herečku, svou pozdější ženu Alenu Mihulovou. Sestřičky jsou zároveň jedním ze dvou tvůrčích setkání Karla Kachyni s tvorbou spisovatele Adolfa Branalda, tím druhým je neméně populární film Pozor, vizita.
Ucho z trezoru přímo do Cannes
V šedesátých letech se Kachyňa tvorbou - ač sám o několik let starší - připojil k nové české vlně. Z tohoto období, kdy spolupracoval se spisovatelem Janem Procházkou, pochází skvělá kolekce filmů jako komorní drama Kočár do Vídně, vyprávění o mladé jeptišce Noc nevěsty, filmy Ať žije republika, Ucho.
Po celé následující dvacetileté období nesměly tyto filmy spatřit světlo světa, přesto dodnes dokáží diváky oslovit svou přesvědčivostí i velkým mistrovstvím umělce na vrcholu sil. Po otevření trezorů odjelo Ucho v roce 1990 na Mezinárodní filmový festival do Cannes, kde bylo uvedeno - navzdory dvacetiletému zpoždění - v hlavní soutěži.
"Často se dočtu, že filmy, které jsem natočil v 60. letech, patří k mým nejlepším. Osobně si ale myslím, že žádný z těch filmů není dokonalý. Ale díky tomu, že jsem měl výtečného scenáristu, se podařilo projevit na tehdejší dobu nezvyklou míru pravdivosti," hodnotil své úspěšné tvůrčí období sám režisér.
Od sedmdesátých let se Kachyňa vrací k již zmíněným filmům, věnovaným dětství a dospívání, vedle toho točí snímky jako Smrt mouchy, Cukrová bouda podle Vladimíra Körnera, později Dobré světlo, Kam pánové, kam jdete a další. Jeho velkým, bohužel už navždy neuskutečněným snem bylo zfilmování knihy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Tato látka se stala předmětem vleklých sporů, kvůli nimž zůstane tento Kachyňův sen již navždy nesplněným.
Dcera mu vracela mládí
Karel Kachyňa byl dvakrát ženatý, s první ženou má dceru Elišku, s druhou, Alenou Mihulovou, Karolínu, která ho spolu s maminkou doprovodila v roce 1999 na festival do Karlových Varů, kde převzal Cenu za dlouholetý umělecký přínos světové kinematografii.
Když se tehdy asi čtyřletá dcerka nechtěla za žádnou cenu nechat vyfotografovat, Kachyňa jen s láskyplným úsměvem poznamenal: "Je tvrdohlavá, ale jinak z ní mám ohromnou radost. Člověk najednou jakoby znovu omládl."
Ke svému ocenění tehdy pětasedmdesátiletý Kachyňa, který právě dokončoval film Hanele podle předlohy Ivana Olbrachta, řekl: "Chci všem poděkovat a zároveň říci, že považuji takové ocenění za závazek pro další práci." Nyní se tato bohatá studnice obraznosti, citu pro psychologii a filmové vyjadřování, uzavřela navždy.
