K Mikuláši dostaneme i Přání k mání

Nabídne v něm spoustu bláznivých nápadů, jízdu na ruském kole, proplete se mezi pouťovými maringotkami, školou, oslnivým luxusním hotelem a nahlédne i do magického světa kabaretů. A znejistí diváky v odpovědi na otázku, zda čáry a magie přece jen neexistují. Zvlášť když jsou Vánoce.

Hlavním hrdinou filmu je teenager Albert, zoufale a jednostranně zamilovaný do sestry svého nejlepšího kamaráda Emana. Jenže Johana, která si nechá říkat Žoan, o něj vůbec nestojí. Alberta tedy čeká boj o dívčino srdce, a aby těch starostí neměl málo, musí ještě čelit nečekané rozmíšce svých rodičů.

A pak se objeví kouzelný dědeček a ti, jak známo, nabízejí splnění přání. Také Albert může za dobrý skutek jedno mít. Jenže ono to není jen tak. Jak s takovým jedním přáním co nejlépe naložit? Jak ho nepromarnit?

„Přání k mání je vykročení směrem k filmům našeho dětství. Je to vánoční rodinná komedie s magickými prvky. Také je to dobrodružný příběh plný kouzel. Také je to film o lásce. Té první dětské lásce, lásce dospělých, lásce mezi rodiči a dětmi. A pro mě je to splněné přání,“ přiznává režisér Vít Karas a říká, že to byla radost i těžký úkol.

„Těžké bylo unést tak velkou míru zodpovědnosti za velkorysý projekt, za všechny, kteří do filmu vložili tolik úsilí, peněz, nadšení a práce. Večer před prvním natáčením jsme všichni cítili velkou úzkost a zároveň se těšili. Ale od prvního záběru už radost převažovala.“

Důležité bylo najít vhodné místo k natáčení. „Chtěli jsme dosáhnout toho, aby byl prostor pohádkový a zároveň reálný,“ říká architekt filmu Ondřej Lipenský. Šlo tedy o to, najít ve skutečném světě místa, která se do takové stylizace hodí, a ta pak doplnit dalšími kulisami nebo triky. A podařilo se. „Občas jsem se rozzlobil, že se někdo opírá o kulisu k filmu, a ti lidé se divili, že jsou to atrapy. Ani je to nenapadlo, mysleli si, že to tam patří.“

Takové místo našli nakonec tvůrci v Karlových Varech, o kterých Karas říká, že jsou pohádkové. „Kombinace lesů a krásných domů byla pro film ideální.“

Jitka Čvančarová a Martin Myšička hrají nejen Albertovy rodiče, ale zároveň také kouzelníky v místním varieté. A jak se museli na kouzlení připravovat?

„Šlo o tanečně-kouzelnické číslo, v jehož průběhu mění moje partnerka při tanci šaty, ovšem bleskurychle a několikrát za sebou,“ vzpomíná Myšička. „Samotný trik je natočen v jednom záběru, takže to není trik filmařský. Proto jsme museli poměrně důkladně nacvičovat, pomáhal nám opravdový iluzionista a natáčelo s námi i několik dalších skutečných kouzelníků. Pro mě to bylo velmi zajímavé setkání s profesí, která je záhadně přitažlivá, ale bohužel prý v současné době na úbytě. Nicméně poodhalili nám pár triků, i když samozřejmě jen takových, které neprozradí hlavní tajemství. Musím říct, že je to náročná profese a ta velká varietní kouzla jsou vlastně komplikovaná věda.

Myšička si při natáčení přivodil i zranění: „Na lodi, už uvázané u břehu, jsem si zlomil palec na ruce, přiskřípl jsem si ho do futra u dveří. Udělal jsem si to sám a přímo v záběru. V okruhu několika metrů prý všichni slyšeli, jak něco křuplo. Měl jsem pak palec zafixovaný v dlaze, což způsobilo potíže při natáčení v dalších dnech. Musel jsem ho schovávat a různě to kamuflovat. Naštěstí těch dní pak už nebylo mnoho.“

Filipa Antonia si jako šestiletého vybrala Marie Poledňáková do filmu Líbáš jako Bůh, protože jí připomínal Tomáše Holého, hvězdu jejích starších slavných filmů. Od té doby hraje ve filmech, seriálech i divadelních muzikálech.

Dnes je Filipovi čtrnáct a poprvé dostal roli hlavní. „Líbily se mi hlavně akční scény. Ty mě opravdu bavily. Vzpomínám si, že při natáčení scény na vrcholu ruského kola jsem visel za lano, to bylo napínavé,“ říká Filip. A dodává: „Také si vzpomínám na hotel Imperial v Karlových Varech. Bydleli jsme v nádherných pokojích, měli skvělé snídaně a hráli si na dlouhých chodbách. Hotel byl uzavřený pro hosty a my ho měli celý pro sebe.“

Postava Alberta mu prý byla blízká. „Některé věci mám stejně. Líbilo se mi, že je nebojácný, odvážný. Čím se lišíme? Nemáme stejnou techniku balení. (smích). Albert je milej, ale trochu naivní. Nejlepší postava ve filmu je Eman, je to skvělý kamarád.“