Článek
Vaše album se jmenuje In Trance, nedávno jste produkoval desku alžírsko-francouzské zpěvačky Iness Mezelové nazvanou Beyond The Trance. Jde o náhodnou podobnost?
Vlákno spojující všechny žánry, které mám rád – od rock’n’rollu přes dub až po gwana (západosaharský styl, vycházející z berberské hudby a súfijské mystiky, pozn. aut.), jsou cirkulární rytmy, které dokáží přenést posluchače do jiné reality. Vyvolání transu prostřednictvím muziky je starobylé africké umění, které má mnoho potomků.
Na albu In Trance jste přitvrdili a přešli od afrických perkusí k rockové rytmice. Také se pouštíte do divočejších improvizací. Lze popsat důvody těchto změn?
Prostě jsme našli tu správnou rytmickou sekci. Dave Smith k nám přišel ze světa experimentální hudby a jazzu, bubnování studoval v Gambii. Billy Fuller hrál se členy Massive Attack a Portishead a já s ním spolupracoval už v kapele Roberta Planta. Dodali nám sílu, aniž zničili subtilnost rytmů. Když se během koncertů začaly naše improvizace násobit energií publika, zjistili jsme, že v nejlepších momentech začíná hudba znít jako něco víc než jen součet jednotlivých nástrojů.
Často hrajete ve vzdálených destinacích. Jaká z nich byla nejexotičtější?
Neobvyklost a exotičnost jsou subjektivní pocity. Myslím, že Sahara je velmi exotická, ale jezdím do pouště často a mám tam už spoustu přátel, proto se pro mě stává „normální“. Jsem šťastný, že jsem mohl jako muzikant procestovat USA, Mexiko, Japonsko, Rusko a Sibiř, severní a západní Afriku. Všechny cesty pro mě byly fascinující.
Vaše hraní s Robertem Plantem je už uzavřená kapitola?
Jsme stále v kontaktu, jsme dobří přátelé, ale konkrétní plány nemáme. Hrát s ním je radost. Momentálně se ovšem soustředím na komponování pro sólovou nahrávku. Také jednám o spolupráci s několika kapelami Tuaregů, především se skupinou Terakaft. A láká mě hraní s jihoitalskými muzikanty žánru tarantella.
