Článek
Na Sněhurku láká především jméno Julie Robertsové. Ne, přece jen už nehraje titulní roli. Hraje zlou královnu, ale i kdyby Sněhurkou byla, nebylo by to vlastně ani moc divné. Tady je totiž doslova šílené všechno, nebo – pokud byste chtěli na režisérovu hru přistoupit – nic.
Film sice ze známé pohádky vychází a jakžtakž dodržuje základní zápletku, ale nakládá s ní v duchu snahy být za každou cenu jiný, jít proti klasice a vykutat z ní něco, co by dokázalo nejvíc šokovat.
To sice odpovídá Singhově filmařské nátuře, ale na blábolivosti filmu to vůbec nic nemění. Sněhurka v podání Lily Collinsové je nevýrazná bytost, která jen kulí oči a zdvihá obočí – to nejvýraznější, co na ní je.
Sarkastické poznámky královny Julie Robertsové
Královna trousí sarkastické poznámky, kudy chodí, nebo spíše sedí, o krásu se stará tak, že si natírá obličej ptačím trusem, a v každém záběru jako by hlásala světu: já jsem slavná Julia Robertsová! Trpaslíci? Zapomeňte na Prófu, Šmudlu a ostatní. Tady jsou to na první pohled obří lupiči, na druhý liliputáni, které zlá královna pro jejich tělesné postižení vyhnala z města, oni se dali na loupežnictví a používají k tomu chůdy na pérách.
Lily Collinsová jako Sněhurka a podivní trpaslíci.
Když trpaslíci přepadnou prince, především ho svléknou do podvlékaček (dají tak vyniknout jeho mužné postavě, nad kterou královna skoro slintá), což je zřejmě tak velká legrace, že ji bylo třeba zopakovat několikrát. Sněhurka se sice do prince zamiluje, ale mnohem víc jí leží na srdci chudoba lidí „v podzámčí“, za jejichž práva odhodlaně bojuje…
Nejnovější verze klasické pohádky je tedy určitě ze všech nejstřelenější, to z ní ale rozhodně dobrý film nedělá.
Na komedii není dost vtipná a jako pohádka pro děti se nehodí už vůbec.