Článek
Koncert otevřelo krátké osmdesátkové retro. Pravda a lež, Mávátka, Slezské muzeum či Těšínská nejenže potěšily, ale nastavily i závažnější myšlenkovou a tematickou linku, na kterou navázal vzápětí i písničkou Každý si nese své břímě.
„Máme za sebou nelehké časy,“ připomněl Nohavica a v tomto duchu se nesl celý dvouhodinový koncert, zábavnost vyvažovaná vážnější notou. Ohlédnutí za čtyřiceti lety tvorby střídaly aktuální písně z posledního alba Máma mi dala na krk klíč a nechyběly ani úplné novinky.
Nohavica střídal klasickou kytaru s elektrickou, heligonku s dřevěnou píšťalkou v krásné lidové Ide synek do maštala, a dokonce vzal do ruky i dávno zavržené housle.
A stejně tak pestře se měnily žánry. Od francouzského i ryze „těšínského“ šansonu k nefalšovanému pražskému kupletu, od jazzu přes reggae, bossanovu až po dechovku i Mozarta. Ale pořád to byl Nohavica, se svým stále podmanivě znějícím hlasem, texty, jimiž se „klaní básníkům České země“, a nenapodobitelnou komunikací s diváky.
„Pořád jsem stejný,“ ujišťoval Nohavica vyprodané hlediště. Ale nemá pravdu. Je čím dál lepší, zralejší a bohatší o nabyté muzikantské i životní zkušenosti, prožitky a pokoru.
Může se vám hodit na Zboží.cz: