Hlavní obsah

Josef Zíma: Kdo se neohlíží dozadu, nemůže vidět ani dopředu

Právo, Radmila Hrdinová

Chytit Josefa Zímu k rozhovoru nebylo skoro možné, protože je tak zaměstnaný, že na své jubileum nemá čas. Nakonec jsme se sešli v šatně libereckého Divadla F. X. Šaldy před představením hudební komedie Na tý louce zelený, kde hraje hajného Štětivce.

Foto: Profimedia.cz

Josef Zíma

Článek

Nevím, zda se ptát na minulost, když jste kdesi prohlásil, že se nerad ohlížíte zpět?

To není tak docela pravda. Kdo se neohlíží dozadu, nemůže pořádně vidět ani dopředu. A nemá na co navazovat. Nehledě na to, že já už mám mnohem víc za sebou než před sebou.

Určitě je na co se ohlížet. Vedl jste vždy bohatě naplněný život herce i zpěváka…

Obojí šlo ruku v ruce. Od počátku jsem chtěl dělat divadlo, ale nakonec se to u mě dost šťastně prolínalo. Ve své divadelní dráze jsem měl štěstí na tři velké osobnosti. Na škole to byl profesor Miloš Nedbal, v Divadle ABC Jan Werich, na něhož stačilo jen koukat a už se člověk učil, a do třetice režisér Alfréd Radok, který měl tu odvahu svěřit mně, pouličnímu zpěváčkovi, jak mi říkal kolega Homola, tak nádhernou a dramatickou roli, jako byl Vallée v Rollandově Hře o lásce a smrti. Nikdy jsem mu nepřestal být vděčný.

Jako zpěvák jste začínal na swingu a rocku a pak jste přešel k lidovým písním a dechovce, ale zpíval jste i muzikál a operetu…

A jako dítě dokonce i operu! S dětským souborem jsem zpíval Křičkovy Ogary v dnešním Divadle na Fidlovačce. V dospělosti už jsem se sice opeře nevěnoval, ale třeba muzikál, jako byl Hrabě Monte Cristo, postavený celý na hudbě bez mluveného slova, k ní měl velice blízko. I co do náročnosti pěveckých partů.

Foto: Karel Kubát

Josef Zíma, který v libereckém divadle hraje hajného Štětivce, tvrdí, že nemá důvod cítit se nespokojený.

Co je zapotřebí k tomu, aby zpěvák dobře zazpíval jak swing, tak lidovku?

Každý žánr má své hranice, ale nejsou nepřekonatelné. Ono jde o to, aby byl člověk schopen vložit do hlasu touhu, zklamání, bolest, zkrátka cit. A pak, každý herec touží hrát co nejširší žánr, komik tragédii a naopak. To platí i v hudbě. Šíře a proměnlivost výrazu mě vždycky zajímala. K divadlu má ze své podstaty nejblíže šanson, který nese příběh, ale já jsem měl od dětství blízko i k lidové písni, kterou jsem slýchal doma, v jihočeské vesnici, takže to mám všecko v sobě. A hlavně si myslím, že ve skutečnosti existuje jen dobrá a špatná muzika. Bez ohledu na žánr.

Jak jste přišel k hajnému Štětivcovi na liberecké scéně?

My jsme hráli nejprve Podskaláka a pak Na tý louce zelený, jako zájezdové představení, které režíroval Miro Grisa a s nímž jsme objeli opravdu hodně štací. Podskaláka jsem hrál více než čtyřistakrát a Štětivce už dnes určitě dvěstěpadesátkrát.

Štětivce před vámi zpopularizoval především Jarda Štercl.

Úplně prvním Štětivcem byl Ferenc Futurista, ve filmu Jára Kohout, na jevišti Mirek Lipský. Podskalák je taky komická postava, ale je to jiný druh humoru než Štětivec. Rád říkám s trochou nadsázky, že to byla dlouhá cesta od Prince až k tomuhle jadrnému hajnému.

Ale vy ho hrajete jinak, než bývá zvykem – bez té hrubozrnné komiky.

Protože jsem se snažil, aby se on vešel do mě a já do něho. Z Podskaláka jsem si přinesl trochu laskavější humor, a i když Štětivec je drsnější, chci, aby to byl takový tatík, vzbuzující smích a třeba i trošku soucit. A po hudební stránce – není to klasická opereta jako Čardášová princezna, spíš hudební komedie s písničkami. A tam už jsem zase doma.

Je obdivuhodné, co všechno ve svém věku stihnete. Jak to zvládáte?

Moje žena říká, že jsem nikdy nebyl tak zaměstnaný jako teď, kdy jsem v důchodu. Mám dva rozhlasové pořady, přičemž jeden si připravuji zcela sám, od výběru písniček přes napsání mluveného slova až k natočení, chce to dost času i energie. Někdy to tam nosím, jak se říká, „ještě mokré“. K tomu jezdím s vlastní kapelou nebo jako host jiných kapel, s představením Na tý louce zelený. Rozhodně se nenudím. Ale těší mě, když vidím, že to lidi baví. Nedávno jsme Louku hráli tři dny po sobě ve třech různých státech. V pátek v Mikulově, v sobotu pro krajany ve Vídni a v neděli ve slovenském Pezinku. A právě tam, přes obavu z jazykové bariéry, bylo báječné publikum.

Budete mít vůbec čas oslavit narozeniny?

Především je vůbec slavit nechci. Mám sice v den narozenin slavnostní koncert v hotelu Praha s Orchestrem Karla Vlacha a svou kapelou, ale žádnou jinou oslavu neplánuji. Dřív jsme slavili s manželkou, která má narozeniny druhého května, ale letos mi ji nepustili z nemocnice, tak jsme s přáteli poseděli a připili na její počest. To, že člověk stárne, přece není důvod k oslavě. Snad bych mohl říct „Zaplaťpánbůh, že jsem se toho dožil“, ale protože tenhle rozhovor vedeme týden před mými narozeninami, z pověrčivosti nemůžu říct ani to.

Jak odpočíváte?

Většinou zase s hudbou. Miluju operu i symfonickou hudbu. Jsem melodik, pouštím si všechny ty Bohémy, Traviaty, Tosky, Carmen… S Wagnerem se moc relaxovat nedá.

Máte nějaké přání, vysněnou roli?

To jsem neměl nikdy. Možná nějakou pěknou roli v muzikálu, kterou bych ještě zvládl. Zahrál jsem si ale spoustu krásných rolí. Takže nemám důvod cítit se nespokojený.

Související témata:

Výběr článků

Načítám