Josef Škvorecký miloval jazz, romány i detektivky

Někdy v první polovině šedesátých let jsem přijela za svým tatínkem do Brna. Držel v ruce Literární noviny a tvářil se velice dojatě. Zeptala jsem se ho, co se stalo, a on mi ty noviny beze slova podal a ukázal na báseň, která se jmenovala Óda na Evu Fitzpilarovou. Napsal ji Josef Škvorecký.

Začala jsem plakat, a za chvíli přišla maminka a zeptala se, co se děje. Když jsem jí to ukázala, tak jsme dojetím plakali všichni tři.

Tehdy jsem pana Škvoreckého ještě neznala, ale velmi záhy jsme se seznámili. Brzy mi takříkajíc na tělo napsal roli do filmu Zločin v šantánu, který režíroval Jiří Menzel a v němž jsem hrála zpěvačku Kláru Královou.

V době před sametovou revolucí mi z Kanady, kde žil, posílal gramodesky a dopisy. Podepisoval se jako Daniel Smiřický. Kdyby se podepsal svým jménem, nikdy by mi ta korespondence nedošla. Někdy se bohužel stávalo, že mi ve schránce ležel jenom obal od zásilky a na něm bylo neumělou rukou napsáno „Ahoj Evo“. Takže mi někdo ten balíček vykradl.

Tykat jsme si začali až v Kanadě, tuším, že to bylo v roce 1991 nebo 1992. Zpívala jsem tehdy na východním i západním pobřeží Kanady a Ameriky a on mi dělal patrona. Před mými vystoupeními měl vždycky takové krásné povídání. Vyprávěl třeba o tom, jak mi v Československu zakazovali některé texty.

Vzal nás tenkrát také na krásný výlet na Niagarské vodopády, pozval nás na chutnou večeři, nějakou tamní specialitu, zkrátka byl velice pozorný.

Když pak přijel do Československa, jedny z jeho prvních kroků vedly k nám. V médiích říkal, že se nejvíc těšil na španělské ptáčky a Pilarovou. Přijel i s manželkou Zdenou, se kterou jsem si také velmi dobře rozuměla. V našem bytě v Břevnově jsme jim samozřejmě ty španělské ptáčky uvařili.

Naposledy jsem se s ním setkala, když tu slavil své osmdesátiny. Na oslavě v Náchodě jsem mu zazpívala, potom jsme byli u nás a o nějaký rok později jsme ještě zašli na kafíčko do hotelu International. Potom už jsme si jen telefonovali a občas jsme si poslali nějaký e-mail.

Loni v létě jsem ale ztratila zápisník, ve kterém jsem měla všechny kontakty. Říkala jsem si, že mi určitě na konci roku zase pošle péefku, jako to dělal vždycky. Myslela jsem si, že tím ten ztracený kontakt získám zpět, a těšila jsem se, až mu odepíšu. Vůbec poprvé ale nenapsal.

S hlubokou lítostí jsem přijal zprávu o úmrtí spisovatele Josefa Škvoreckého. Velice si vážím jeho přínosu pro českou literaturu a jeho významu pro šíření myšlenek, které symbolizovalo významné exilové nakladatelství 68 Publishers. S Josefem Škvoreckým odchází po Arnoštu Lustigovi, Jiřím Grušovi, Ivanu Jirousovi a Václavu Havlovi během jednoho roku další výrazná osobnost české literatury.

Jsem přesvědčena, že český národ ztrácí jednoho z nejlepších spisovatelů, který dokázal ve svém díle vystihnout povahu obyčejných lidí, především v době totality. Škvorecký byl vynikající publicista a výborný překladatel. Díky jeho kanadskému nakladatelství 68 Publishers, které vydávalo exilovou literaturu, byla šance, že se mezi čtenáře dostala díla, která by k nim jinak nenašla cestu.

Pro mě to byl přímo osudový spisovatel. Bez jeho Zbabělců bych vůbec nezačal psát. Líbilo se mi, jak dokázal lehce psát o vážných věcech. A byl mistr dialogu. Moc jsem si vážil, že jsem byl několikrát nominován na jeho cenu, to pro mě fakt hodně znamenalo. Jeden čas jsem používal dokonce pseudonym Dany Smiřický, právě podle jeho věčně mladého hrdiny, s kterým se člověk dokáže identifikovat. Taková postava je věčná. Vůbec Josef Škvorecký vlastním dílem překročil svou dobu.

Smrtí Josefa Škvoreckého za sebou zabouchlo dveře dvacáté století. Pro mě více než smrtí mého dalšího přítele Václava Havla.

Havel byl v dobrém slova smyslu dekorací změn ve východní Evropě. Škvorecký byl jejím dělníkem. Spolu se Zdenou Salivarovou si mohli spokojeně žít v emigraci, ovšem oni zvenčí bojovali za dodržování lidských práv ve své vlasti.

Jazzová sekce je Škvoreckému opravdu hodně dlužna, stejně jako československá literatura. V roce 2000 jsme v Jazzové sekci tři dny a tři noci četli z jeho knih.

Osobně jsem ho poznal před emigrací, oba dva jsem poznal po emigraci, zejména když přijeli do tehdejšího Československa poprvé. Škvorecký byl fajnový člověk, který dvacet let válčil za to, aby se poměry u nás změnily.

Napsal o nás mnoho článků, hlavně v angličtině. Byl to on, kdo změnil veřejné mínění na Západě, které bylo vůči tehdejší Československé socialistické republice lhostejné. Neustále tloukl na jazzový buben a na bázi jazzu poukazoval, jak jsou u nás porušována lidská práva. Tím, že to bylo v angličtině, dozvěděli se o tom Kurt Vonnegut, Arthur Miller, Styron, Doctorow, prostě elita světové literatury.

Když Jazzovou sekci v roce 1986 zavřeli, tak tito velikáni řekli: „A dost!“ Vzbouřili se a měnili světové mínění. Dívám se na fotografii, která nám v Jazzové sekci visí na zdi. Kurt Vonnegut na ní hovoří v americkém kongresu a žádá, aby čeští komunisté propustili Jazzovou sekci.

Škvoreckého práce jako dělníka změn ve východní Evropě je nezastupitelná.

Měli jsme tajný korespondenční kanál, který nám zajišťovala jedna ambasáda diplomatickou cestou. Naše korespondence tedy nešla oficiální cestou, čili naše pošta nešla přes cenzuru. Je zajímavé, že ten kanál fungoval ještě po listopadu 1989.

Do Československa přijel po revoluci poprvé v roce 1990. Tři týdny jsme se z toho radovali, a on pak řekl Zdeně: „Tak už pojedeme domů, ne?“ Najednou mi bylo smutno, protože jsem si myslel, že tu s námi zůstane.