Hlavní obsah

Josef Koudelka prostě šel do ulic a fotil

Právo, Jan Šída

Josef Koudelka je náš nejvýznamnější současný fotograf, který se výrazně prosadil v cizině a je jediným českým členem prestižní mezinárodní agentury Magnum Photos. Dostal se do ní díky snímkům, které pořídil při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Článek

Výstavu Invaze 68, jež vznikla u příležitosti vzpomínky na vpád okupantů, si lze prohlédnout do 6. ledna 2019 v pražském Veletržním paláci. Expozici tvoří výběr z výše vzpomínaných děl a je doplněna pro lepší vystižení dobové atmosféry i archívními záběry režiséra Jan Němce (1936–2016).

Koudelka při rozhovorech často uvádí, že se nikdy nepovažoval za statečného člověka, ale že situace byla tak závažná, že jako fotograf vzal aparát a prostě musel jít do ulic a mačkat, na rozdíl od vojáků pouze spoušť aparátu. Snímků z této tragické události vzniklo mnoho, ovšem ty jeho mají v sobě ještě jeden rozměr navíc.

Jedním z důvodů může být bezpochyby fakt, že Koudelka v sobě uzávorkoval pud sebezáchovy a byl dění často až nesnesitelně blízko. Lezl okupantům na tanky a strkal jim objektiv téměř pod nos.

Často také zdůrazňoval, že nebyl reportážním fotografem, což je v případě tvorby reportážní série fotek z událostí poněkud zvláštní. Když se však pozorně zadíváme na jednotlivé obrázky, zjistíme, že je zobrazuje jinak.

Koudelka vytvořil mimo jiné i cyklus Divadlo 1962–1970, složený z originálně pojatých momentek z představení v pražských scénách – Divadle za branou, Komorním divadle, Divadle Na zábradlí, Tylově divadle a Národním divadle. Stejně přistupoval i k srpnovým událostem.

Viděl je coby velké a zároveň tragické drama malého národa drceného ocelovými pásy nemilosrdných dějin. Jeho oko bylo tak vycvičené, že dokázalo prostřednictvím aparátu zachytit na film ty nejemotivnější momenty. Některé snímky vypadají skoro jako inscenované či připomínají momentky vzniklé při natáčení hraného filmu. Jako by režisér vytvořil kompozici podle předem daného scénáře. Jenže v tomto případě byl art direktorem sám osud.

Takovým snímkem je třeba ten, na němž ulicí jede tank s bílým invazním pruhem, na něm stojí mladík a mává naší vlajkou. V druhém plánu se za ním valí dusivý těžký dým.

Podobně působí třeba i fotografie od Československého rozhlasu. Dva mladí chlapci drží společně žerď vlající vlajky s klínem. Kompozice připomíná proslulý olej Svoboda vede lid na barikády od malíře Delacroixe.

Proto vznikly tak nadčasově silné snímky. I v dnešní době z nich čiší ta zdrcující fatálnost a vztyčený boží prst ukazující na nápis Mene tekel.

Výběr článků

Načítám