Josef Koudelka: K fotografování je nutné být zdravý a chtít

Ta místa jsou nádherná a cítím se na nich dobře. Líbí se mi tam být a fotografovat.

Jdu životem a fotografuju. Jsou fotografové, kteří předtím, než někam vyrazí, přesně vědí, co si odtamtud chtějí odvézt. Já to tak nemám. Rád se nechávám překvapit a na místa chodím opakovaně. Když zjistím, že na něco reaguju dobře, snažím se toho využít. Dělám vždycky víc dlouhodobých projektů naráz.

Zásada je být tam první, odcházet poslední a umět čekat. Lidé z nich ale vlastně nezmizeli. Zajímá mě, jak proměňují krajinu.

Svět se změnil, já také. Nedá se nic dělat. Fotografovat potištěná trička, reklamy a podobně mě teď moc nebaví.

S počítačem pořád neumím dobře zacházet. Co umím, je posouvat fotografie a nastavovat jejich pořadí v připravovaných knížkách. Mám pětatřicet tisíc kinofilmů a to hlavní z nich je už zpracované.

Nechci, aby se s mými fotografiemi spekulovalo. Zároveň chci, aby má díla našli ti, které zajímají. Vím, že ve veřejných institucích bude o fotografie dobře postaráno. Založil jsem za tímto účelem nadaci, která se stará o mé dílo i o smlouvy s muzei.

Ovlivňuje vás prostředí, v němž se pohybujete, a vy zase ovlivňujete ostatní. Myslím si, že bylo správně, že tu knihu napsala právě Melissa.

Nevznikla na můj popud, ale na podnět Magnum Photos, která chystala knižní sérii o svých členech. Měl jsem být první na řadě, což jsem odmítl. Její nakladatelství mezitím vydalo tři životopisy, které se ale moc neprodávaly, a sérii nakonec zrušilo. Měli jsme tak možnost nepokračovat v zavedené edici, ale knihu udělat zcela podle sebe, což mi vyhovovalo.

O sobě nic. Něco málo jsem se dozvěděl o ostatních, ale nic podstatného.

Chystám k vydání tři nové knihy a také několik výstav. Jedna z knížek se věnuje lidovým slavnostem, které se konají jednou za rok.

Další kniha se zaměřuje na blázinec v Palermu, který byl založen v roce 1848 a v té době byl jednou z prvních psychiatrických léčeben. Navštívil jsem ji dvanáctkrát v průběhu patnácti let. Byl to jeden z posledních ústavů svého druhu.

Otázka je, kde je hranice mezi psychicky zdravým a nemocným člověkem. Všichni jsme různým způsobem blázni a mnohdy se přesouváme z jedné strany na druhou.

Třetí kniha bude anglický překlad mých deníků, které před pár lety vydalo česky nakladatelství Torst. Všechny deníky jsem původně chtěl zničit, jednou do nich ale potřeboval nahlédnout můj známý. Řekl mi, že to není úplně blbý a že bych je možná likvidovat neměl.

Podrobně jsem je pak prošel s Melissou, a nakonec si je půjčil kurátor Tomáš Pospěch. Ten z každého roku vybral, co ho nejvíc zaujalo. Deníky zeditoval a nabídl nakladateli. Myslím, že to udělal dobře. Nikdo mě nechtěl zabít a všichni, o kterých jsem se zmiňoval, se mnou dodnes mluví.

Po vydání české verze deníků vybral Tomáš Pospěch pasáže, které byly moc specifické pro Česko a které by zahraniční čtenář nemusel pochopit. Tyto části upravil nebo nahradil univerzálnějšími s ohledem na zahraniční publikum.

Spolupracuju s výborným překladatelem Derekem Pattonem. Říkám mu profesor, protože nejenom dobře překládá, ale má na text i svůj názor. Knihu ale přeložil přesně tak, jak je.

V tom, že mám ještě možnost se probudit a dělat to, co chci. Z vysokoškolské matematiky si vzpomínám na podmínku nutnou a postačující. K fotografování, ale ostatně i ke všemu jinému, jsou nutné dvě podmínky: zdraví a chtít.

Když nedávno napadl sníh, sedl jsem si k oknu ve svém bytě a fotografoval jsem pohled ven. Pochopitelně nemůžu cestovat tak jako dřív. Tak vznikla většina mých fotografií. Omezení musím přijmout, ale nemusím z toho být smutný. Vyfotografoval jsem všechno, co jsem chtěl. Myslím, že není mnoho lidí, kteří nachodili tolik kilometrů jako já.