Hlavní obsah

Josef Klíma: Zločin se od lamačů kostí a loupežníků posunul k daňovým a dotačním podvodům

Desítky let se pohybuje mezi zločinci i nejvyššími politiky. Lidé se na něj obracejí s důvěrou, chtějí od něj pomoci se svými problémy. „Mám zapnutý mobil nonstop,“ říká novinář, scenárista a spisovatel Josef Klíma. Relaxuje u hudby, ale také u psaní detektivek, v nichž vyšetřovaní vede energická žena, Klára Radová.

Foto: Milan Malíček, Právo

Josef Klíma

Článek

Jako novinář se neustále pohybujete mezi lumpy a bezprávím. Kdy vás napadlo začít psát detektivky o Kláře Radové?

Už před několika lety. Měl jsem řadu námětů a chtěl jsem napsat původně televizní seriál, kde by byla policistka žena. Nějak to nevyšlo, náměty mi zůstaly, a čím jsem byl starší, tím víc jsem si říkal, že je škoda, aby to zůstalo někde – no, v šuplíku se už neříká, když jsou počítače. Tak jsem si to začal ve volném čase zpracovávat. Bavilo mě, že jde o ženu.

Poznal jsem mezitím několik policistek a vyšetřovatelek a jejich život je obvykle zajímavější než u mužských kolegů, protože musí řešit kromě zločinů i rodinný život. Teď nemyslím jen děti, ale často i stárnoucí rodiče, kteří vyžadují někdy víc energie a času než děti. V případě Kláry Radové je to navíc i exmanžel, který se ukázal jako podvodník, což jí komplikuje život mezi kolegy.

Odpočinete si vůbec u nich, u tohoto žánru, který je tak blízký vaší práci?

Odpočinu, protože na rozdíl od příběhů, které natáčím pro svůj pořad – teď to budou Případy Josefa Klímy na TV Prima –, si tady mohu dovolit luxus šťastného konce. Alespoň v tom smyslu, že zločin je vyřešen a zločinec potrestán. Což v životě tak často nebývá.

Kdy obvykle detektivky píšete?

Sedám k psaní, když mám čas. Což je někdy v noci, někdy naopak přes den, kdy zrovna netočím, nestříhám ani si nepřipravuju novou reportáž. S inspirací jsem nikdy neměl potíže, vidím ten příběh jako film, jen ten film musím rekonstruovat do psané formy. Někdy píšu i rukou někde v hospodě mezi natáčením, když mě něco napadne. Třeba i na papírové ubrousky, když nemám po ruce papír. Sám jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že loni jsem napsal tři knihy.

Dva díly série Kláry Radové – Hřebec a kráska a Smrt s odkladem – a také knižní přepis mého seriálu na Primě Sedm schodů k moci, což je příběh volně inspirovaný kauzou Nagyová–Nečas. Letos v lednu jsem dopsal zatím poslední díl detektivní série Jen drápkem uvízneš, který vyšel nyní, a před měsícem knížku povídek Milost pane prezidente. To jsou příběhy založené na skutečných menších i velkých zločinech, se kterými jsem si trochu autorsky pohrál. Ta vyjde na podzim.

Jak vypadá vaše plánování postav, děje?

S postavami nemám problém. Pohybuji se mezi tolika lidmi z různých prostředí, že obvykle stačí, abych zalovil v paměti, a hned se mi někdo vynoří před očima. Vzhled, chování, dikce jazyka. Prostředí taky nemusím vymýšlet. Pohyboval jsem se běžně na obou krajích společnosti, jednou jsem dopoledne natáčel feťáky ve vybydleném domě a odpoledne v parlamentu kladl nepříjemné otázky poslancům. Třeba novela Hřebec z druhé knihy série vycházela velmi věrně z reálného prostředí i postav.

Ve Smrti s odkladem jsem zase musel provést dost hlubokou rešerši reálií, protože jde o příběh, který se zčásti odehrává během jednoho letu v 80. letech a zároveň v současnosti. Jdou tam i pasáže, které jsem nasbíral od jednoho emigranta v Thajsku. Ten mi dost barvitým jazykem vyprávěl svůj život, včetně dobrodružné epizody na opálových polích v Austrálii. Děj většinou vychází ze zápletky, takže musím znát i konec. Nejsem ani Hrabal, ani Kundera, takže tahle dějová spona mi vyhovuje. Vede mě příběhem.

V posledním díle Jen drápkem uvízneš jste Kláru Radovou vyslal do severních Čech. Jak dobře to tam znáte?

Hodně jsem se tam pohyboval hlavně v devadesátkách a po přelomu století, protože zločin tam dosáhl enormních čísel. Mám tam známé policisty i lidi z takzvané šedé zóny, ten kraj mě nějakým způsobem literárně přitahuje. Ta drsnost a zároveň různorodost. Promíchání sociálních vrstev.

Vaše vyšetřovatelka se pohybuje mezi kriminálníky i politiky. Hranice mezi nimi ostrá ale není. Vaše skepse je v tomhle směru roky známá. Vážně jsme se od 90. let nikam jako země neposunuli?

Posunuli, protože se změnil zločin. Přesunul se od lamačů kostí a loupežníků víc k daňovým a dotačním podvodům, ve kterých figurují politici a právníci. A taky ke kyberzločinu, takže ten, kdo vás právě okrádá o miliony, může sedět v kavárně u sousedního stolu. Zažil jsem vlastně celou generaci policistů – a s těmi novými už přicházím do styku jen přes policejní mluvčí.

Před deseti lety jste říkal, že denně dostáváte deset dopisů. Kolik vám jich přijde nyní, či se proměnily v e-maily?

Je jich víc právě proto, že se proměnily v maily. Naštěstí mi je trochu filtruje naše dramaturgyně, takže ke mně se dostane jen to, co jí přijde jako téma zajímavé. Ale na ulici mě lidé dál oslovují s tématy, někdy i v hospodě. Taky volají. Uprostřed oběda, večeře, o víkendu nebo když jsem s vnoučaty na kole. Mám zapnutý mobil nonstop, protože jednou mi volal i vrah na útěku z vězení. Kdybych to nevzal, neměl bych reportáž.

Co vám nyní lidé nejčastěji píšou?

Nejvíc si stěžují na podvody, které na nich někdo spáchal a které řeší policie i soudy liknavě, a taky na podle nich nesprávné postupy úřadů v porozvodových sporech o děti. Oboje je ale velmi subjektivní problematika a vyžaduje spoustu drobné ověřovací práce.

Chválí vás, anebo vám nadávají?

Většinou chválí, protože buď doufají v pomoc od „poslední instituce, které ještě věří“ – jak často uvádějí –, ale často i proto, že jim opravdu pomůžeme. Nadávají většinou ti, co mají máslo na hlavě. Ale to se dá tak nějak čekat…

Celý život vás psaní živí. Změnila se nějak, podle vás, poptávka po tématech? Anebo řešíme stále totéž?

Psaní mě nikdy neživilo, psát knihy je spíš koníček než způsob obživy. Tam si také můžu témata vybírat podle svého. V televizi je to jiné, protože vybíráme z témat, která k nám přicházejí. A ta se v toku času příliš nemění. Souboj dobra se zlem, postrkování úřadů k odpovědnější práci tam, kde zklamaly. Přibylo tahaček o děti.

Máte v sobě plán, jak často Kláru Radovou vyšlete do akce?

Vyšly čtyři knihy, ale šest příběhů. V prvních dvou knihách Jak zabít dvakrát a Hřebec a kráska jsem se rozhodl nadělit čtenářům víc čtiva než ostatní a dal jsem do nich po dvou novelách. Smrt s odkladem i Jen drápkem uvízneš jsou už samostatné příběhy. Taky bych řekl plnokrevnější, barvitější, víc klenuté.

Námětů mám dost, i mě svět Kláry Radové baví. Ale času je čím dál míň. Dodělal jsem seriál velkých kriminálních případů pro novou televizi A 11, natáčím už reportáže pro nový pořad na Primě. Kromě toho občas vystupuju se svou kapelou Na vlastní uši, což je pro mě odpočinek od všeho. Od natáčení i od psaní.

Loď s otroky pluje po rozbouřených vodách

Kultura

Josef Klíma: Pokud z vás lidi cítí přímost, dostanete z nich nejvíc

Móda a kosmetika
Související témata:
Klára Radová

Výběr článků

Načítám