Josef Kaufmann: Tenor, jenž se nepředvádí, ale zpívá

Pro svůj letošní koncert volil Kaufmann proto vyváženě mezi italskou a německou operou.

První polovinu tvořili výhradně italští skladatelé z přelomu 19. a 20. století.

Hned v první árii titulního hrdiny Giordanovy opery Andrea Chénier předvedl, v čem spočívá devíza jeho jedinečného projevu – Kaufmann totiž svůj oslnivý hlas nepředvádí, ale plně ho staví do služeb každé árie z interpretovaných děl.

Dokonalá technika mu umožňuje velkou práci s dynamikou. Dokáže svůj hlas ztišit do tak vlásečnicového pianissima, že se posluchač až obává, aby ho vůbec v této intenzitě udržel znělý.

Ale Kaufmann svede víc – i v minimální dynamice umí hlas naplnit prožitkem a z křehkého tónu se dostat v mžiku do krásně rozezpívaného, širokého a plného zvuku.

Že vynikající zpěvák může i v jediné árii zprostředkovat duši postavy, předvedl v závěrečném zpěvu Romea z opery Giulietta e Romeo u nás málo známého Riccarda Zandonaie, kdy žal nad Juliinou smrtí vtělil do jímavého projevu, plného slz v hlase i v očích.

Měkké nasazení a promyšlenou výstavbu frází předvedl v árii Maurizia z Cileovy Adriany Lecouvreur a dramatický prožitek i plný zvuk svého temně i kovově znějícího tenoru zase v árii Turidda z Mascagniho Sedláka kavalíra, jíž Pražanům připomněl svůj loňský koncert.

Po pauze zahájil technicky náročnou árií Florestana z Beethovenova Fidelia Gott! Welch Dunkel hier!, přičemž nezklamal očekávání a vstupní výšku nasadil opět takřka neslyšitelným pianissimem, rychle sílícím do plné síly pevně znějícího tónu, o precizní deklamaci ani nemluvě.

Árií Siegmunda z Wagnerovy Valkýry připomněl své hvězdné účinkování v této roli na jevišti MET a vrcholným zážitkem pak byla árie Lohengrina In fernem Land, v níž dokázal, že Wagnerova hudba vynikne o to víc, je-li zpívána hlasem školeným na italském belcantu. Sugestivní gradace k závěrečnému „Lohengrin genannt“ vyvolala bouřlivé ovace publika.

V přídavcích zvolil Kaufmann trochu překvapivý tón. Své fanoušky sice potěšil lyrickou květinovou árií Dona Josého z Bizetovy Carmen, ale poté následoval „lehčí repertoár“: vroucnost milostného vyznání vložil do árie Du bist die Welt für mich z operety Der singende Traum rakouského skladatele Richarda Taubera a zakončil populární neapolskou písní Salvatora Cardilla Core’ngrato, věnovanou v roce 1911 Enriku Carusovi, kterou známe nejen z interpretace Plácida Dominga či Luciana Pavarottiho, ale i Karla Gotta.

Nicméně, i v tomto repertoáru prokázal Jonas Kaufmann svou bytostnou muzikalitu a emotivní prožitek, který je pro jeho projev charakteristický. Stejně jako skromné, sympatické vystupování podpořené mužným zjevem i nakažlivým úsměvem jeho ušlechtilé tváře.

Kaufmanna doprovázel opět Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK s dirigentem Jochenem Riederem, který ho přivedl ke skutečnému lesku. Plný a barevný orchestrální zvuk střídaly propracované detaily a kontrapunktické hlasy posilující plasticitu.

Už ve vstupní předehře k Verdiho Nabuccovi zněl orchestr parádně, a pokud snad Mascagniho intermezzu scházela větší sladkobolnost či předehře k Traviatě větší napětí, pak to orchestr zcela vynahradil úctyhodným provedením předehry k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským a temperamentním i dynamicky propracovaným přednesem předeher k Lohengrinovi, jež bohužel rušila necitlivě puštěná klimatizace sálu.

Recitál Jonase Kaufmanna nasadil vysokou laťku letošnímu koncertnímu dění. Obávám se, že zážitek z dokonalé muzikality německého tenoristy hned tak něco nepřekoná.