Josef Čapek: kubismus se slovanskou poetikou

V Paříži si Čapek v roce 1910– 1911 koupil reprodukce nových obrazů Picassa a Braquea a přímé poznání jejich nejnovějších objevů komentoval slovy: „Všechno to, co my v Čechách děláme, je proti těmto důsledným obrazům moc drobné a směšné.“ Byla to i vlastní výzva a program k vytvoření něčeho nového.

Pařížské umění vnímal vlastníma očima. V tvůrčím životě odmítal žít na dluh a imitace v umění mu byla bytostně cizí. Poznal osobně Pabla Picassa, ale na rozdíl od Emila Filly ho nikdy nenapodoboval. Tento fakt doceňují dnes sběratelé. A originalita jeho vidění kubismu zvedla výrazně i ceny jeho obrazů.

Na výstavě jsou dva nejdražší Čapkovy originály, vydražené v Praze v roce 2006 a 2007: Děvče v růžových šatech za 12 miliónů a Koupel nohou za 9,3 miliónu korun. U popisku divák najde jen poznámku, že jde o exponát ze soukromé sbírky. Kdo je vlastníkem, se neví.

Umělecké experimenty a objevy považoval Josef Čapek za žádoucí a pro umění podstatné. Tvrdil, že tvorbu lze rozdělit na umění zobrazující a umění vytvářející. „Zajisté vycítíte, že tu bude veliký rozdíl, řeknu-li zobraziti člověka nebo když řeknu vytvořiti člověka,“ napsal v jedné své studii.

Ten první způsob podle něj představuje fotografie a umění, které vše jen napodobuje a imituje. On sám chtěl ale tvořit, a jak si ono „umění vytvářející“ představoval, lze nejlépe dokumentovat na jeho osobitém kubismu.

Tvář má podobu masky, žena se mění v hudební nástroj. Geometrické formy spojoval s zářivou barevností, jakou neznal žádný z pařížských kubistů. Vše má jakousi slovanskou křehkost, duši, lyričnost a poetiku. Jeho hledání originality bylo odměněno typicky českým způsobem.

Čapek musel jako redaktor opustit pro své názory avantgardní výtvarný časopis Volné směry a na jaře 1914 byl vyloučen i ze spolku Mánes. V Čechách vždy s úspěchem vítězila ortodoxie, akademická nebo avantgardistická, levicová nebo pravicová.

Stejně jako nejmodernější umění Francie ho fascinovalo umění starých indiánských civilizací, kmenové umění Polynésie nebo černošské rituální masky. Primitivní umění objevil pro moderní malířství už Paul Gauguin na Tahiti, fascinovalo Pabla Picassa i Henriho Matisse, kteří si na bleším trhu opatřovali první negerské plastiky.

Čapek byl důsledný. Nejenže byl okouzlen a inspirován, ale začal vše důkladně studovat. Častokrát navštěvoval slavné pařížské Muzeum člověka. Výsledkem bádání se stala ve světě výtvarníků ojedinělá publikace Umění přírodních národů, objevující z výtvarného a nikoliv etnografického hlediska kouzlo tvorby domorodých civilizací z opuštěných prvních rájů.

Neměl předsudky. Tvrdil, že domorodci nejsou „živořící nuzné stíny“, ale tvůrci spontánní a talentovaní, řemeslně dokonalí, kteří si dávají na sobě záležet, a že je jim vrozený i dar jistého šviháctví.

Jeho kniha krok za krokem dokazovala, že označení primitivní umění je evropským omylem. Není to ani lidová tvořivost, ani kuriozita, ale sama prapodstata umění! Domorodý umělec totiž jde ke svému cíli přímou a rovnou cestou, zatímco Evropan se pořád snaží něco zprostředkovat ilustrací nebo opisem, vysvětloval Čapek a vše dokládal mnoha příklady.

Ono primitivní umění mělo pro něj obrovskou sílu, kterou nazýval magií, a sám hledal cesty, jak ji dostat i do svých obrazů. Maloval proto co nejjednodušší tvary a používal barvy, které z plátna přímo vyzařují. Nicméně přiznával, že ke skutečné magii se jen přiblížil.

Když Čapek vyčerpal všechny možnosti kubismu, obrátil se ke světu dětské fantazie. Kdysi někdo napsal, že vyskočil z vlaku avantgardy a dál se vydal už jen jako kulhavý poutník. To je omyl. Čapek se jinými cestami ubíral směrem, kterým v Německu kráčel třeba švýcarský malíř Paul Klee.

Nadšeně objevil, a byla v tom jeho osobní zkušenost po narození dcery Aleny, že dítě, které si skládá z kostek stavebnice panáčka, se dobírá něčeho tajemného, základnějšího a tvořivějšího než pastýř, který podle antické báje vytvořil portrét své milované tak, že obkreslil profil její tváře podle stínu na zdi.

V dětské představivosti hledal jako v umění přírodních národů prapodstatu výtvarné fantazie. I v literatuře pro děti si osvojoval, co je v moderních formách sdělné a dokáže emotivně oslovit.

Objevoval také půvab lidového umění. Děvčata z Moravy v krojích a se džbánky a košíky ovoce mu připomněla kněžky na freskách ze starověké Kréty – současně si však posteskl „…co dělat, když krétský copánek je kulturou a ten moravský jen pustým folklórem…“.

Návrat k „národním“ kořenům byl spojen i s obavou o osud rodné země. Jeho bratr Karel psal dramata Matka a Bílou nemoc, Josef začal malovat místo chudých květinářek alegorii vlasti odhodlanou bránit svoje hořící hranice. Mnichovská zrada ho přivedla k cyklům Oheň a Touha, které v českém umění představují totéž co ve Španělsku Picassova Guernica.

21. září 1938, pár dní před Mnichovem, přinesl do Lidových novin kresbu nazvanou Opuštěna, oloupena, ale nezlomena. Tvrdí se, že cenzura nedovolila její otištění. Kresba je nyní vystavena v Jízdárně Pražského hradu, takže si tam pečlivý divák přečte i poznámku psanou někým z redakce „To cenzura nepřipustí“ a nečitelný podpis. Takže ne cenzor, ale typicky české opatrnictví a zápecnictví zmařily její otištění.

Gestapo zatklo Josefa Čapka 1. září 1939, v den, kdy nacisté napadli Polsko. Jeho uvěznění mělo zlomit mezi českými intelektuály odpor. Šest dalších let živořil v koncentračních táborech. Poslední výtvarná díla na výstavě patří kresbám, které se podařilo propašovat z Německa. Matka pod Kristovým křížem, trpící natahující prosebně ruku, děti jako naděje. Jeden ze spoluvězňů Josef Dobeš tehdy zachytil pohublého Čapka, jak maluje. Asi nejdojemnější portrét v dějinách malířství.

Druhým osudem malíře Čapka byla literatura. Kombinace je to velmi vzácná. Málo spisovatelů umí malovat a málo výtvarníků dokáže dobře psát. Takže nejen kresbami, ale i ve verších dokázal vyjádřit prožívanou beznaděj německých lágrů. „To není život, to je rakev tísnivá, to hlína hrobu těžce na mně spočívá, toť soumrak neprůhledný, bezhvězdný, toť jako smrt…,“ napsal.

Sedm týdnů prožil v děsivé věznici gestapa na berlínském Alexanderplatzu, v pekle bez větrání, v polotmě, bez vody k umytí, v pachu výkalů. Prošel koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen.

Poslední zpráva o něm je z tábora Bergen-Belsen v Dolním Sasku ze 4. dubna 1945. O jedenáct dní později osvobodila tábor britská armáda. Bylo tu deset tisíc nepohřbených vězňů, kteří zemřeli na tyfus. Narychlo je zahrabali do společných hrobů. Tam někde zřejmě skončily i ostatky Josefa Čapka. Jeho jméno chybí v jakékoliv evidenci zemřelých.