Článek
Když tehdejší přední hráč divadelního orchestru Městského divadla v Brně band, který čítá dvě desítky muzikantů, zakládal, klepali si jeho kolegové vesměs na čelo. Stěží se totiž uživily mnohem menší soubory. „Ale sestavit jazzový big band a ještě se s ním živit? Pepa se asi zbláznil,“ říkali kolegové v době, kdy sice kapely vznikaly jako houby po dešti, ovšem i tak rychle mizely.
„Při ohlédnutí zpět se jim vlastně ani nedivím. Ještě mi ani nebylo třicet a už jsem měl za sebou dost zkušeností s hraním doma i ve světě. O angažmá jsem neměl nouzi, mohl jsem si vybírat a dokonce jsem už cestování, za které by mnozí dali bůhví co, pověsil na hřebík a v klidu se živil u divadelní kapely jako zaměstnanec s osobním ohodnocením. Ale myšlenka založit band, který by hrál jazz takový, jenž by uměl přitáhnout i mladé české posluchače, mě pronásledovala na každém kroku,“ konstatuje Buchta.
Než k tomu zrodu došlo, o ničem jiném nemluvil. „K tomu opravdu rozhodujícímu kroku mě postrčil můj tehdejší šéf, ředitel divadla v Brně Standa Moša.
Řekl mi: Chápu tě, že máš plnou hlavu plánů, ale musíš se rozmyslet, co budeš dělat naplno. Divadelní muziku, nebo jazz band. A protože jsem narozen ve znamení Býka a tak trochu pruďas, rozmýšlení trvalo jen pět minut. V divadle jsem dal výpověď. Dodnes jsem za to kamarádovi Mošovi vděčný. No a vzápětí jsem šel vybrat svá tři stavební spoření. Potřeboval jsem peníze na reklamu. Doma jsem pak mámě ještě dlouho vysvětloval, že jsem je dobře investoval. A vlastně jsem ani moc nelhal,“ vzpomíná Buchta.
Muzikant i manažer
K muzikantské profesi mu rázem přibyla i manažerská funkce. Rodák z folklórem vonících Mutěnic, kde ještě v dobách Československa malého Pepíčka v kroji představovali před dechovou muziku coby nadané dítě, však velmi dobře věděl, že jen nadšení k udržení kapely nestačí. Začal se obracet na zkušené manažery, opatřil si knížky na toto téma.
„Pak se jednoho krásného dne probudilo Brno polepené stovkou billboardů a plakátů, které oznamovaly světu, že existuje a kde bude hrát tehdy ještě Jazz Side Band. To byla ta tři stavební spoření, která představovala skoro tři sta tisíc korun. Peníze šly do reklamy, na aranžéry, na první provozní náklady. Nestačilo to, ještě jsem se zadlužil,“ vzpomíná Buchta.
Za největší zlom považuje rok 2010. Tehdy sice už s kapelou koncertovali doma i v zahraničí, byli v povědomí a spolupracovali s řadou známých zpěváků a hudebníků, ovšem stalo se, že ze sestavy odešel vynikající romský zpěvák Matúš Bagár.
„Organizoval jsem v Metro Music Baru koncert skupiny Nightwork a na radu kamaráda jsem si poslechl jakéhosi Vojtu Dyka, jehož jméno jsem do té doby neznal. Stačilo pár minut a byl jsem nadšený. Byl světová třída. Přišel pak náš společný první koncert a bylo nám všem jasné, že si sedíme,“ rekapituluje osudové setkání trumpetista.
Kapela má vlastní scénu Metro Music Bar, je rezidentem Moravia Music Festu, na němž naposled například vystoupilo anglické trio The Puppini Sisters a bezprostředně po koncertu se začalo jednat o brzkém společném turné po Spojeném království, spolupracuje také s americkým držitelem Grammy Kurtem Ellingem.
Splněný sen
Buchtovi se splnila většina snů. Jeho kapelu se stabilním kádrem vyhledává řada renomovaných zpěváků, za sebou má obří projekt Bernsteinovy Mše. V prosinci dvěma velkými koncerty v Praze a v Brně oslavila deset let trvání.
„Nemůžeme si připustit, že bychom byli na vrcholu. To už by byla jen cesta dolů. Před námi jsou ještě velké cíle. Jak jsem již naznačil, díky mimořádnému vztahu s americkými kolegy a především Ellingem, New York Voices nebo The Puppini Sisters chceme se vší vážností dobývat svět. K výročí dokončujeme nové album, které vyjde na počátku příštího roku. A ani doma se ještě nepodařilo to, co jsem si kdysi umínil, tedy přitáhnout k jazzu co nejvíce mladých posluchačů nejen do arén, ale i k rádiu, hlavně tomu veřejnoprávnímu. To je ale zatím přání. Vmísit se do zaběhnutého kolotoče donekonečna hraných několika kapel je skoro nemožné. Ale i tam jednou prorazíme, možná že až přivezeme vavříny ze zahraničí, začnou si nás víc všímat i tady,“ dodává se smíchem Josef Buchta.