Jorik Jakubisko: Když táta točil Perinbabu, byl jsem v bříšku

Kdy jste se poprvé setkal s Perinbabou?

Poprvé? To si nepamatuji. Perinbaba je totiž pohádka, která je stejně stará jako já. Když ji táta točil, byl jsem v bříšku. Dá se tedy říci, že mě provází celý život. Asi se mi tedy nesmíte divit, že její pokračování je pro mě srdcová záležitost.

Nedivím. Řeknu vám spíš to, že já jsem se u ní jako dítě bála. Vy ne?

Ani ne, ale vašim pocitům rozumím. Nejde o tradiční českou pohádku, kde máme Honzu, který sedí doma na peci. Když už do světa vyjde, vše mu spadne bez snahy do klína, kdesi pak potká lásku, až to nakonec dobře dopadne. Původní Perinbaba naopak ctí tradici bratří Grimmů (sběratelé německých pohádek - pozn. red.). Má v něčem až hororový podtext.

V přístupu k vyprávění byl táta stejný jako třeba Juraj Herz. Je to logické. Oba vycházeli ze stejných tradic a prostředí. Byli také součástí slavné filmařské nové vlny…

Perinbaba je na Slovensku vánoční klasikou. V Česku je klasikou Popelka. Myslíte si, že to o našich národech cosi vypovídá?

Já vám nevím. Podívám se rád jak na Popelku, tak na Perinbabu. Odmalička žiju jako Čecho-Slovák. Doma mluvím slovensky, ovšem od druhé třídy bydlím v Praze. Chodil jsem tu do škol, pracuji tu. Takže možná nejsem ten správný, kdo by vám měl na tuhle otázku odpovídat. A proč si Slováci oblíbili spíš Perinbabu než Popelku? Podle mě, proto, že jsou v ní slovenské tradice, slovenská hudba, místa, která milují. Příběh je, jak jsem už zmínil, také vyprávěný jiným způsobem, než bývalo v době, kdy vznikal, běžné.

Kdybyste tu „neběžnost“ měl popsat, jak ji shrnete?

Tahle pohádka má v sobě „odlišnost a výjimečnost“, což je její hlavní rys. Odráží samotnou tvorbu Juraje Jakubiska. Ve svých filmech vždy zachycoval tradiční poselství, což odráželo jeho konzervativní pohled na svět. Pohyboval se v něm celý život. Měl rád, když měly věci řád a dodržovala se základní pravidla.

Zároveň ho bavilo je porušovat, jelikož se jako umělec nebál experimentovat. Miloval triky, moderní technologie, možnosti, jak posouvat kinematografii dál… Je úžasné, co filmaři jeho generace dokázali, aniž by měli za zády umělou inteligenci nebo komplikované digitální triky. Právě tohle jsou důvody, které z Perinbaby jedničky udělaly nejen vánoční klasiku. Funguje i 38 let po natočení.

Půjde na Slovensku rovněž o letošních Vánocích?

O tom vůbec nepochybuji! Obvykle se u ní Slováci sejdou v rámci rodiny. Pustí si ji v televizi a jsou u ní zkrátka spolu. Je to stejné jako u Popelky s Libuškou Šafránkovou.

Přesuňme se k Perinbabě dvojce. Proč ji váš táta tak dlouho dělat nechtěl?

Vždycky říkával, že si ji nedokáže představit bez slavné italské herečky Giulietty Masiny, tedy bez Perinbaby. V téhle roli si nedokázal představit nikoho jiného. A po jisté době, kdy pokročily výrazně digitální technologie, se rozhodl vyzkoušet, co by v této souvislosti šlo udělat. To se psal rok 2015, což je rok, kdy táta začal na dvojce pracovat.

K tomu chci ještě doplnit, že vycházel z technologií, které tehdy byly dostupné. Samozřejmě: kdyby měl možnost začít s filmem nyní, vypadá pohádka asi jinak. Pokrok v IT a umělá inteligence jdou velmi rychle dopředu.

Šlo na tenhle boom pak pružně během vzniku pohádky reagovat?

Ne. Drželi jsme se původních plánů. Příprava filmu vyžaduje detailní rozpočet sestavený kapitolu po kapitole. Nemůžete se uprostřed projektu rozhodnout, že zásadně změníte jakoukoli klíčovou technologii. Nemůžete začít dělat cokoli zásadně jinak. Tím neříkám, že jsme občas nějakou novou „vychytávku“ oproti původním představám nevyužili.

Dvojka logicky v něčem musí navazovat na jedničku. Jsou v ní záběry z původní pohádky?

Ano, jsou. Jistá návaznost ve dvojce na jedničku samozřejmě je, jinak se v ní odvíjí úplně jiný příběh. Začíná v momentě, kdy umírá Alžbětka, jedna z hlavních postav z první Perinbaby (1985). Její syn Lukáš se následně vydává na cestu, na niž dohlíží jeho kmotra Perinbaba. Ukáže mu cestu do Krajiny hojnosti, ale než se tam dostane, čeká ho spoustu dobrodružství, na nichž ho doprovází kamarád pejsek Ucho. Příběh nabídne divákům vyprávění o hledání lásky, smyslu života a poselství, že ne vždy musí být něco za něco. Prostě vše, na co jsou diváci v tvorbě Juraje Jakubiska zvyklí.

Ještě vás vrátím k IT, technologiím. Vás roky živí, že?

Dá se to tak říci, ovšem nejsem klasický „ajťák“. Podobně jako jiní členové v rodině jsem takový „renesanční“ člověk. Mám to podobné jako táta. On také nebyl „jen“ filmař, krásně maloval, věnoval se opeře i divadelní režii. Já jsem jen zamířil do jiných oborů, ač jsem taky začínal u filmu. Tam jsem prošel kreativním vývojem, financováním, produkcí a dramaturgií. Na univerzitě jsem studoval sémiotiku a elektronickou kulturu. Proto jsem se zaměřil na moderní technologie. Dá se říci, že mě živí transmediální produkce a práce s digitální reklamou.

Jsme u povolání, kde mi vždy naskočí otazník, s ním úvaha: co, proboha, dělá?!

(Smích) Když to hodně zjednoduším, řeším vyprávění příběhů skrze různé mediální platformy. Chci-li vyprávět pohádku, zjišťuji, jak lze maximálně využít všechny media typy. Vezmu příběh, z něj udělám film. Pak z toho filmu vznikne kniha, z ní audiokniha, a nakonec třeba vyšívací panenka postav z filmu a knih.

Snažím se původní nápad rozvíjet tak, aby vyhovoval každé zvolené platformě a co nejlépe oslovil co nejširší publikum. Přistupuji k němu, jako by šlo o velký „ekosystém“, který lze co nejvíce rozvíjet dál. A za covidu, kdy obecně ubyla práce v uměleckém světě, jsem se zaměřil ještě více na digitální reklamu. Řeším její fungování ve virtuálním prostoru. Nevypadá to na první pohled úplně sexy, ovšem je to hodně pestré, zajímavé.

Pro mě, uživatele, spíš děsivé…

To vám neberu. Zákulisí moderních technologií není úplně to, co „uklidňuje“. Poznáte-li ho, máte stále nad čím přemýšlet.

Váš pracovní rozptyl mohl vašemu tátovi u Perinbaby a dvou světů hodně pomoci. Byl jste u ní od začátku do konce?

Spolupracovali jsme na kreativním vývoji a stavbě příběhu, než se začal film natáčet. Poté jsem do něj zase výrazněji vstoupil v postprodukci a v rámci reklamní kampaně. Neměl jsem čas věnovat projektu celou dobu jako on nebo moje máma. Nemohl jsem si vzít dovolenou a odjet s nimi tvořit týdny „do hor“. Ani to ode mě nikdo nečekal. Jak jsem popsal, mám svou práci a projekty, na kterých pracuji.

Váš táta se uvedení pohádky do kin nedočkal. Hypoteticky, kdyby nepřišel covid, byla by tam o roky dříve?

Jednoznačně! Na druhou stranu, hodně věcí protahoval i on sám. Byl zvyklý mít vše pod kontrolou, zároveň byl velmi tvůrčí duše, hodně věcí měnil za pochodu. Když do téhle rovnice přidáte další lidi, s nimiž pracoval, vznikla kombinace, která vedla k mnoha zdržením.

Třeba hudbu k filmu přepisoval Ondřej Soukup snad „stokrát“ nebo se rovněž měnily trikové záběry. No a covid se nakonec protáhl na dva roky a letos už táta není mezi námi (Juraj Jakubisko zemřel v únoru 2023 - pozn. red.) Museli jsme vše bez něj dotáhnout do zdárného konce. To jsou asi hlavní důvody, proč je premiéra až v prosinci 2023.

Takže Perinbaba je stoprocentní film Juraje Jakubiska, nebo jste ještě v něm cosi výrazně měnili?

Je to tátovo dílo, poslední film, poslední pohádka. Dotahovali jsme v ní jen technické detaily. Zásadní věci: silný, krásný příběh, natočené záběry, úžasná hudba a kostýmy, to je vše pod jeho vizí. Ostatně původně byla ohlášená premiéra v době, kdy ještě žil.

Do kin jdete na Slovensku i v Česku, v jakém jazyce?

Je to pohádka, takže bude dostupná jak v češtině, tak ve slovenštině. Zajímavé je, že v Česku si budete moci vybrat, jakou její jazykovou verzi chcete zhlédnout. Chtěli jsme tím vyjít vstříc Slovákům žijícím v ČR, ale také Čechům, kteří se rádi dívají na herce takzvaně v „originále“.

A ta původní, základní jazyková verze je tedy slovenština?

Ano, stejně jako u jedničky. Do češtiny se herci následně předabovali.

Podobný projekt musel být velmi drahý. Jedna netaktní otázka. Vrátí se vám peníze? U Bathory (2008) vše řešily i soudy…

Věříme, že se vložené investice vrátí a diváci poslední tátův film přijmou nadšeně. Stojí za to na něj jít do kina. Vidět tu krásu na velkém plátně. Znám pohádku od začátku do konce, nechci jako syn tátu tolik vychvalovat, jen musím říct: je úžasná. Je to film pro všechny generace: pro lidi, kteří chtějí vzpomínat, i pro malé, které pobaví. Vešli jsem se rovněž i do kratší stopáže (107 minut - pozn. red.), aby mladší publikum odkázalo udržet pozornost. Víme, že současné děti zrovna s tímhle mají problém.

A kolik tedy stála?

Hodně. Shrňme to termínem: jde o vysokorozpočtový film. Táta ani jiné netočil.