Článek
Slova Anger is Energy, tedy hněv je energie, z refrénu písně Rise se stala tak trochu vaším mottem. Jmenuje se tak i jedna z vašich biografií. Je pro vás jako pro umělce hněv stále hnací silou?
Doktoři kdysi doporučili mým rodičům, aby hněv používali jako léčebný prostředek. Snažili se tak ve mně vyvolat vzpomínky a pomoci s obnovením paměti poté, co jsem mezi sedmým a osmým rokem strávil nějaký čas v kómatu. Pomohlo to, i když trvalo, než jsem se úplně uzdravil. Od té doby jsem hněv vždy využíval. Ne jako prostředek násilí, ale uzdravení.
Dodnes se všemi emocemi pracuji pozitivním způsobem. Myslím, že díky studiu lidských emocí a života se mi povedlo pro Public Image Ltd napsat písničky, které něco znamenají nejen pro mě, ale i pro mnoho dalších lidí. Je to skupinová terapie. A funguje.
Je pro vás terapií i hudba ostatních muzikantů?
Ano. Poslouchám všechno. Jsem ale velmi náročný posluchač, mám vyhraněný vkus. Hudba, kterou rád poslouchám, má inteligentní texty a pomáhá mi formovat mou existenci na zemi. Neposlouchám imitátory a napodobeniny. Nemám rád ani žánry, které jsou napodobeninou sebe samých. Nejsou zajímavé.
Neustále hledám originalitu, v ní je pravda. Nicméně muziky, kterou bych intenzivně nesnášel, není mnoho, protože si myslím, že každý, kdo má odvahu stoupnout si na pódium a prezentovat své názory a hudbu, si zaslouží nějakou formu potlesku. Otevřít se kritice ostatních je velmi odvážné. Ve světě hudby to děláte ve velmi osobní rovině a před celým světem. Každý, kdo to zkusí, má můj obdiv. I ti příšerní.
John Lydon míří s kapelou do Prahy.
Vás osobně stálo hodně odvahy poprvé vylézt na pódium?
Rozhodně. Když jsem začínal v Sex Pistols, byl jsem opravdu velmi stydlivý. Že jsem se postavil téhle výzvě a zvládl to, považuji dodnes za jednu z nejodvážnějších věcí, kterou jsem v životě udělal. Potřeboval jsem k tomu silnou sebedůvěru ve svou práci. Ale tu jsem vždy měl a mám. Dobře mi během těch let posloužila. Vychází z toho, že jsem vždy naprosto věřil tomu, co říkám.
Začal jste si časem pobyt na pódiu užívat?
Ano. Vlastně docela dost. Ovšem před začátkem se pokaždé třesu strachy. Je to velká odpovědnost, nechci publikum zklamat. Nechci, aby se kdokoli z nás cítil jako blbec, protože na koncert přišel. Proto mám absolutně napjaté nervy. Zdvořile se tomu říká tréma.
Naštěstí jsem se ji během let naučil využívat ke svému prospěchu. Uvědomil jsem si, že je mi nevolno, protože mi stoupá adrenalin, který potřebuju k tomu, abych byl schopen publiku odhalit své srdce, mysl a duši. Přijal jsem, že to je nezbytná součást. Jako když jdete k zubaři. Bude vás to bolet, ale stojí to za to.
Jednu ze zásadních písní hudební historie God Save The Queen jste na konci sedmdesátých let napsal při čekání na fazole k snídani. Byla považována za útok na monarchii a diskutovalo se o ní i v britském parlamentu. Pociťoval jste ještě někdy později, že by vaše hudba měla tak silný dopad?
Já ji tehdy nenapsal, aby vzbudila takový rozruch. Zrada proti monarchii se v té době stále ještě potenciálně trestala rozsudkem smrti. Nicméně jsem si tu situaci užil, protože jsem tušil, že mě nepopraví, a zároveň jsem si uvědomil, jak silný dopad může mít slovo. Zjistil jsem, že člověk může změnit zákon nebo mít jiný pozitivní vliv na společnost. Ale musí zároveň čelit i hrubé straně toho všeho. A proti mně se tehdy spojila docela velká síla.
Také mi tehdy došlo, že nejsem vůdce. Nebylo by pro mě zdravé celý život hlásat velkolepá hesla. Jsem jen jeden z mnoha lidí, kteří mají svůj názor, jenž má nějakou váhu, protože je založen na faktech. A od svých spoluobčanů očekávám, že také povstanou a vysvětlí své vlastní názory. Když spolu budeme hovořit a vysvětlovat, můžeme se přátelit, i pokud spolu nebudeme souhlasit.
Nicméně zpět k otázce. Jak velký dopad píseň bude mít, se nikdy nedá odhadnout, jde o náhodu. Mám pocit dobře odvedené práce, když má hudba pomůže osamělým lidem a ti se díky ní zdrží sebelítosti. Můžete mi říkat doktor Johnny.
John Lydon tvrdí, že poslouchá spoustu hudby.
Měl jste jako umělec často pocit, že vás lidé špatně chápou?
Mám pocit, že to se děje každému člověku ode dne, kdy se narodil. Nejhorší to bylo v osmi letech, když jsem se probudil z kómatu, myslel jsem si, že normálně mluvím, ale nikdo mi nerozuměl. O sto let dříve by mě možná popravili s tím, že mě posedl ďábel. Celé mé dětství toho bylo plné.
Ale abyste mě špatně nepochopila – není v tom žádná sebelítost. Všechno tohle se v dlouhodobém horizontu ukázalo jako má výhoda. Udělalo to ze mě člověka, kterým jsem. Bez této zkušenosti bych možná byl líný, hloupý a zbytečný.
Myslela jsem spíš, jestli máte pocit porozumění u svého publika. Před třemi lety jste tvrdil, že se vám zdá, že posluchači Public Image Ltd teprve v té době začínají vaši tvorbu chápat.
Kdepak. Mám pocit, že v tom tápali jen prvních pár let. Stejně jako rané publikum Sex Pistols. V životě vždy chvíli trvá, než něco nového vstřebáte. Hloubka některých věcí se projeví až časem. Žádné odpovědi nejsou snadné. A stejně jako u všeho je naprosto nezbytné se učit. Nicméně co se počátků Public Image Ltd týká – šlo o důsledek slávy v mladém věku. Když se brzy a rychle proslavíte, lidé po vás po zbytek života žádají stejné obrazy. To podle mě není fér.
Rozčiluje vás to? Sex Pistols už budou asi navždy známější, než cokoliv jste udělal nebo uděláte později.
Protože skandály přitahují, není-liž pravda? Ale pokud nás zajímá hlubší pohled, přichází na scénu fanoušci Public Image Ltd. Udělal jsem všechno, co bylo možné, abych se v hudbě vyhnul snadným cestám. Už od dob Sex Pistols beru tvorbu jako fantastickou příležitost říkat pravdu. Dělám to v dobré víře, na památku svých zesnulých rodičů i přátel a z úcty k těm, kteří jsou stále naživu. Ve jménu všech lidí.
Na co jste pyšný?
Že můžu těžit ze své tvrdé práce. A že se skrz hudbu mohu poznávat a tím se dostávat blíž k pravdě. Ještě jsem neskončil, mám za sebou jen čtyřicet let. V příštích čtyřiceti letech očekávám ještě větší horskou dráhu. Zásadní je pro mě radost. Vím, že jsem měl velké štěstí. To je dar, o kterém nebudu žertovat.
John Lydon ještě jako Johnny Rotten (vpravo) ve skupině Sex Pistols. Vlevo baskytarista Sid Vicious.
Potkaly vás i tvůrčí krize?
Ano, ale naučil jsem se, že jsou to vždy dočasné situace. Do písně by se člověk nikdy neměl nutit. Měl by ji psát ve chvíli, kdy ví naprosto jasně, co cítí. Dokud budou na zemi lidé, inspirace mi nedojde.
Chtěl byste ještě něco dodat?
Nemyslíte, že už jsem toho řekl dost? Nechme už mluvit hudbu. Public Image Ltd jsou v excelentní formě. Užíváme si neomezenou svobodu poté, co jsme odešli od vydavatelství.
To vaši svobodu omezovalo?
Snažilo se. Nahrávací společnosti mě v podstatě dohnaly k bankrotu. Sedmnáct let jsem nemohl vydávat desky a neměl jsem peníze, abych odešel a vydal si desku sám. Zadlužil bych se. Byla to příšerně dlouhá doba, ale já mám trpělivost.
Nakonec jsem se z toho dostal díky tomu, že jsem účinkoval v reklamě na máslo. Reklama na britské máslo mi umožnila obnovit kapelu.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: