John Irving vydal autobiograficky laděný román Poslední noc na Klikaté řece

V říjnu 2009 ji vydal v Kanadě, až poté v USA, snad jako poděkování Torontu a Pointe au Baril v Ontariu, kde žije. Příběh otce Dominika Baciagalupa, jeho syna Dannyho a kamaráda, dřevorubce Ketchuma, se v rozmezí let 1954 až 2005 rovněž odehrává na severu Spojených států a v Kanadě.

„Po dlouhý čas mi unikala poslední věta, ale už před dvaceti lety jsem přemýšlel o románu o kuchaři a jeho malém synovi, kteří se stanou uprchlíky; utíkali kvůli násilnému činu, jenž je neustále pronásleduje. A odehrávalo se to vždy v městě na hranici, na místě, kde vládl jeden zákon, a ten představoval muž, který byl prostomyslný a špatný,“ svěřil se Irving deníku Independent. Dodal, že v srpnu 2005 konečně získal poslední větu – a mohl se dát do psaní.

Dvanáctiletý Daniel si na Klikaté řece, k níž se svážejí kmeny ze širokého okolí a plaví se dál, splete přítelkyni místního policisty s medvědem. Nešťastnou shodou okolností ji zabije. Mrtvolu pak s otcem složí v policistově domě, který se o ni „postará“, přitom vyšle do světa verzi, že utekla s kuchařem Dominikem, jenž se synem náhle zmizel. A se zarputilostí inspektora Javera z Hugova románu Bídníci se vydá na cestu msty.

Irving rozvíjí už vyzkoušené téma. Zájem o „fiktivní“ autobiografii projevil nakonec ve Světě podle Garpa, životopisu spisovatele T. S. Garpa. V roce 1996 pak napsal autobiografickou knihu Imaginární přítelkyně. Srovnání jeho života s hrdiny románu se přímo nabízí.

Dominic je jako on nemanželský syn. Daniel je stejný ročník jako Irving, oba studovali v Exeteru, oba učil na univerzitě v Iowě Kurt Vonnegut, oba si přáli stát se prozaiky.

Jsou děti „Kennedyho otců“, jak nazval literární hrdina svůj první slavný román. Ti jim během války ve Vietnamu umožnili žádat o odklad nástupu vojenské služby.

V roce 1978 mají první úspěch se svou čtvrtou prózou – Irving se Světem podle Garpa, Danny právě s Kennedyho otci. Oba s datem 2000 získají Oscara za zpracování svých románů, Irving za Pravidla moštárny, Danny za knihu Na východ od Bangoru, zabývající se podobným tématem.

Když se Danny svěřil Vonnegutovi, že se chce stát spisovatelem, ten mu první román pochválil slovy: „Tohle je důležité – nikoli jméno, které používáš,“ a dodal k malému synkovi: „Třeba k vám bude kapitalismus laskavý.“ Následovala pak cesta do Kanady.

Irving, věren občanským postojům, nechá zaznít kritickým názorům na vietnamskou válku, na volební vítězství Bushe jr., které v roce 2000 „ukradl“ Goreovi. A k válce v Iráku dodává, že se tam al-Kajdá dostala až po invazi.

„Čeho je moc, toho není nikdy příliš, násilí se ničím nezastaví,“ říká jedna postava románu a zdůrazňuje tak silný motiv knihy. Opět se objevuje zločin a trest.

Kromě osobité trojice vytvořil Irving řadu zajímavých postav – Dannyho matku Rosie, s níž se jako čtyřiadvacetiletou setkal sedmnáctiletý Dominic, Katie, manželku Dannyho, jejich syna Joea, indiánku Jane, ženu zvanou Šestikousková, Carmellu, matku a patnáctiletého Angela, jehož nevinná smrt v řece pod tunami klád stojí na začátku i konci bohatě rozvinutého románu.

Nemyslím si, že v Irvingově případě jde „o špatně maskovanou monografii“, jak se v narážce ptal kritik Daily Telegraph. V The New York Times zase měli pocit, že s lepšími úpravami by to mohlo být jedno z Irvingových nejpůsobivějších děl. Jeho kličkování v závěru k tomuto názoru vybízí.

Možná ale autor dal v tu chvíli přednost svému přesvědčení, že „dobrodružství života“ začíná stále znova, že vyprávěné příběhy mají podobu zázraků. Nakonec každá próza doznívá ve vědomí čtenáře, který svůj zájem o Irvinga dává dostatečně najevo.