Článek
Jedním z ústředních motivů knihy Hlasy kostí je vyhořelá nákladní loď. Kde se tento motiv vzal?
To se stalo mému dědečkovi. Občas jsou části mých knih postavené na příběhu, který se opravdu stal, a tohle je můj příběh. Dědeček byl, stejně jako má knižní postava Gerlof, námořník, kterému shořela loď. Musel skočit přes zábradlí do moře, ta loď poté vybuchla. Ale tehdy v tom nebyl žádný zločin, pokud víme. Jen velmi hořlavý olej se sklonem ke vznícení.
Byl příběh o shořelé lodi takříkajíc první jiskrou, která při vzniku této knihy zažehla vaši fantazii?
Ano, ale nebylo to z dědova vyprávění, nýbrž díky písemnému dokumentu, který jsem našel. Děda musel o požáru vyplnit podrobné hlášení, aby mu vyplatili pojistku. Také aby se vyhnul podezření, že loď zapálil sám. Proto velmi pečlivě popsal, jak k nehodě podle něj došlo. Inspiroval mě. O to víc, že na dědu nemám moc písemných vzpomínek, nebyl to žádný velký spisovatel. Bohužel zemřel, když mi bylo dvanáct, nemohl jsem se ho proto nyní už na jeho vzpomínky doptat. Nicméně postava Gerlofa je do velké míry utkaná z mých vzpomínek na něj. Proto je i on námořníkem. Je to můj způsob, jak si dědečka připomínám.
Na postavě Gerlofa se mi líbí, jak se snaží udržet se svěží.
Ano, snaží se vyřešit různé záhady a tím si trénuje hlavu. V knize Hlasy kostí ho zajímá, kdo zapálil loď a komu patří kostra, kterou našli na pobřeží. To je také něco, co není na Ölandu zcela nezvyklé – kosti utonulých na moři vyplavené v písku.
Vaše příběhy se nezřídka odehrávají v různých časových rovinách. Inspiruje vás víc současnost, nebo vzdálenější minulost?
O historii si velmi rád čtu, minulost podněcuje fantazii i proto, že má vždy vliv na to, co se děje nyní. Ale je potřeba si přiznat, že i ona současnost v mých knihách znamená dobu před nějakými dvaceti lety. Kolem začátku nového milénia. Není to nic zásadního, ale vlastně je fascinující, jaký vliv to na příběh má.
Jaký?
Už jen ten, že mé postavy nemají chytré telefony a podobné vymoženosti. Gerlof se narodil v roce 1915, dnes už by mu tedy bylo přes sto let, kdybych chtěl psát opravdu o současnosti. Další kniha přímo naváže na Hlasy kostí, bude mu tedy opět přes osmdesát. Nicméně abych se vrátil k vaší otázce, neřekl bych přímo, že je pro mě minulost zajímavější, ale je pravda, že má vždy v mých příbězích důležitou roli.
Jak se Öland proměnil od doby, kdy jste o něm začal psát?
Je na něm víc počítačů, každý ho má ve svém telefonu. Děti kvůli tomu nechodí tolik ven. Jsou zavřené doma a hrají hry, což je smutné. Když jsou na Ölandu, měly by být venku a hrát si. Když jsem na něm trávil dětství já, byli jsme venku pořád.
Přivádí literatura na ostrov hodně turistů?
Rozhodně ano. Na Ölandu bylo vždy mnoho turistů, ale jejich počty rostou, a myslím, že můžu říct, že část z nich dnes chce vidět i ten můj Öland. Není to jen nějaký můj pocit, na ostrově se pořádaly i autobusové zájezdy, které jezdily po stopách mých knih.
Před deseti lety jste mi řekl, že literatura vám dovoluje víc se věnovat snění za bílého dne. Mění nějak vědomí velkého počtu čtenářů způsob, jakým sníte?
Stává se daleko systematičtějším. A také se mi zdá, že v mládí člověk obvykle sní především o tom, jak dosáhne něčeho úžasného. Například že když vypukne požár, všechny zachrání. Později mnohem víc přemýšlí a sní o ostatních. V tu chvíli se podle mě člověk stává potenciálním spisovatelem. Jako když jsem já začal přemýšlet o Gerlofovi a jeho životních peripetiích. Pak už stačí si tyto své sny za bílého dne zapsat a stanou se z nich romány.
Váš vlastní příběh tedy ustoupí do pozadí?
Sám sebe stále vkládáte do ostatních, abyste jim porozuměl. Proto je také dobré snažit se pochopit své vlastní jednání, žít vědomě. Pak máte šanci chápat ostatní, vžít se do nich a psát. Autor detektivek si samozřejmě musí odpovědět na otázku, jak se můžete stát kriminálníkem.
Je snaha na to odpovědět základem detektivního žánru?
Ano i ne. Pracujete s motivy a psychologií. Ale je třeba si uvědomit, že ve skutečnosti je většina zločinů poměrně idiotských či náhodných. V knihách mají jejich pachatelé obvykle ke svému chování daleko sofistikovanější důvody.
Když vás občas přirovnávají ke Stiegu Larssonovi, vymezujete se obvykle proti přílišné brutalitě v detektivním žánru…
Vždy existovaly dva základní druhy detektivek. Jeden není tolik násilný, to je třeba Agatha Christie, a druhý je dost brutální, jako je Thomas Harris v Mlčení jehňátek. Existují vedle sebe odjakživa. Když jsou dobře napsané, občas si nějakou dokážu přečíst, ale obecně bych řekl, že v detektivkách je příliš mnoho sériových vrahů a mučení. To nemám rád.
Abych je dočetl, musí být opravdu velmi dobře napsané. Jako právě Mlčení jehňátek. Hodně autorů ale násilí do knihy přidává jen proto, aby příběh okořenili, a to podle mě není třeba.
Inspiruje vás čtení knih kolegů, kteří píší detektivky?
Může to inspirovat i rušit. Občas si něco přečtu s nadšením a přeju si, aby ten příběh napadl mě. To je skvělé, protože to ve mně probouzí soupeřivost a chuť něco podobně dobrého taky napsat.
Na co se nyní těšíte?
Až dokončím další knihu.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Knihy: Hlasy kostí - Johan Theorin, Mlhy Ölandu - Johan Theorin
