Jo Nesbø: Kdo je spasitelem, o tom rozhodne čtenář sám

Možná i to je jedna z příčin autorova úspěchu, že čtenáře neustále udržuje v napětí skládanými střípky příběhu, které nabízejí celistvý obraz po mnoha peripetiích až úplně nakonec. A nechybí ani všudypřítomné tajemství.

Malý spasitel se během občanské války v bývalé Jugoslávii říkalo ve Vukovaru chorvatskému mladíkovi Christo Stankićovi, k němuž utíkali rodáci o pomoc proti nacionalistickému násilí. V roce 2002 však jako nájemný vrah dostal nabídku z Norska, aby zastřelil jednoho z bratrů Karlsenových. A opravdu se po jeho výstřelu v Oslu k zemi mrtev skácí Robert Karlsen, důstojník Armády spásy. Jenomže Stankić, jehož identitu vypátrá policie až v průběhu vyšetřování plného vražd a násilí, zjistí, že zakázka zněla na jeho bratra Jona…

Nesbø dokáže vytvořit napětí, které čtenáři nedovolí odtrhnout se od vypravěčova podání. Nejde jen o to, kdo je oním nájemným vrahem a kdo má na svědomí další vraždy. Napětí vyvolává i znásilňování v řadách mladých příslušníků Armády spásy, jejíž poslání by mělo přece násilí zabraňovat nebo léčit jeho následky.

Všudypřítomný obraz krutosti občanské války na Balkáně, kam se svérázný kriminalista Harry Hole vydává, aby se pokusil vraha zastavit, patří k trvalým atributům prozaického obrazu.

Svět podle Nesbøa není černobílý, takřka každá postava má vnitřní svět, démony, s nimiž bojuje nebo se snaží žít. Autor pomaloučku roztahuje pomyslné závěsy, které umožňují skrývat veřejně neobhajitelné či bolestné tajemství. Ať už jde o znásilňování nedospělých dívek, o manželskou nevěru snad z lásky nebo o životní kroky, které už nelze vzít zpět.

Od dob románu Jméno růže (1980) Umberta Eka zjistili autoři, že detektivní žánr poutá čtenářskou pozornost a současně nabízí příležitost vypovědět cosi víc o dobovém životě. Využil toho kromě jiných i Dan Brown se záhadnými motivy ze života katolické církve či sekt ovlivňujících současnou Ameriku.

Stiegu Larssonovi v jeho Miléniu poskytl tento způsob možnost připomenout přehlíženou nacistickou minulost Švédska. I pro Nesbøa je to příležitost vyprávět příběhy dnešních lidí. Vždyť násilí či touha „vlastnit“ kohosi bližního nejsou nic neznámého. Je to nesporně i jeho obrazný jazyk, který s pomalu odkrývaným tajemstvím činí z jeho próz světové bestsellery.

Ani on se neubrání slabým místům, jakým je třeba způsob, kterým se Stankić po ztrátě své pistole dostane k „nové“ zbrani právě Harryho Holea z policejního skladu. Je to ale prostředek k vyřešení otázky, kdo že je vlastně oním spasitelem. Může si „zahrát na Boha“ sám Hole, jenž nechá vrahovu zbraň znovu vystřelit – tentokrát jako mstitele?

Nejde nám o odpuštění, ale o spásu, dozvídá se Hole od příslušníků Armády spásy.

Spásu od zla, které musí být nelítostně vykořeněno. Nebo zamlčeno. V kriminalistově pojetí spravedlnosti má však své místo spíš odpuštění, bez něhož nelze žít. Spása pro budoucí život by měla přijít až poté. Anebo to dnes není možné?

Jistě je to i nevyslovené a nedořešené tajemství, které poskytuje příběhům norského prozaika takovou poutavost. Stejně jako detektivnímu žánru onu moc říci o lidech víc, než jen kdo je násilník a vrah.