Článek
Záměrně zpíváte jen v jedné písni alba, ale byla jste dramaturgyní celého, na desce zaznamenaného festivalového koncertu. Je velký rozdíl přemýšlet o projektu jako dramaturg, nebo jako interpret?
Být dramaturgem je sice zcela jiná pozice než být interpretem, mohu ale využít muzikantské zkušenosti. Díky nim se dokážu vcítit do potřeb a možností jiných muzikantů. Ale upřímně řečeno, je to adrenalin. Pokaždé je to úplně jiné.
Dramaturg zve, navrhuje, jeho úkolem je nadchnout hráče, aby přijeli a tvořili spolu. Pak čekáme, jaká mezi hudebníky vznikne chemie, a staráme se, aby měli vše, co k tvorbě potřebují. Nejkouzelnější moment pro mě je, když muzikanti zahrají poprvé spolu. Vím, že je to originální zvuk, který vzniká jen pro náš festival, a to je velká odměna za chvíle nejistoty a napětí. Zkouší se dva dny, třetí den už je čas jen na zvukovou zkoušku a večer se jde před publikum.
Koncepce Strun nad Oslavou navazuje na filozofii koncertu a alba Tři hlasy. Pomohly předchozí zkušenosti?
Celý projekt tvoříme s dramaturgem festivalu Folkové prázdniny Michalem Schmidtem. Spolu jsme si řekli, že chceme, aby se na festivalu odehrávala setkání výjimečných interpretů a od roku 2014, kdy jsme začali Třemi hlasy, se náš záměr tříbí a formuje. V roce 2015 následovaly Tři niněry, v roce 2016 jsme uvedli Struny nad Oslavou 1 s virtuózními hráči na drnkací nástroje. A letos následovaly Struny nad Oslavou 2 se skvělými houslisty. Zkušenosti s každým ročníkem přibývají. Ale lidský faktor je pokaždé originální a pokaždé může překvapit.
Jak se senegalskému, španělskému či italskému muzikantovi hrála moravská lidová Zelený víneček?
Zelený víneček se zkoušel poměrně snadno. Jedním z hlavních interpretů byl také mandolinista Martin Krajíček a ten ostatním muzikantům vymyslel groove, který pro ně byl srozumitelný a dobře se jim hrál.
Každá skladba v projektu měla svého vedoucího, který přinesl notový zápis nebo nahrávku a vedl její nazkoušení. Dva dny zkoušení jsou málo na to, aby vše mohlo vznikat volným jamováním.
Probíhala komunikace mezi hudebníky snadno, nebo občas drhne?
Díky bohu, že hudba je tak silný komunikační prostředek. To je můj hlavní poznatek. Stalo se nám, že niněrista Valentin Clastrier, hráč světového věhlasu, nemluvil vůbec anglicky. Ostatní poslouchali jeho zapálené připomínky ve francouzštině, aniž by rozuměli jedinému slovu, a v klidu pak pokračovali ve zkoušení. Nálada byla dobrá a hudba se přirozeně děla.
Máte vůbec, při vlastním koncertování, čas sledovat hudebníky z různých koutů světa, které pak do projektu zvete?
Muzika je mým denním chlebem i radostí. I když mám někdy plné zuby hraní a cestování, ráda si pustím na Vltavě pořady Jirky Moravčíka nebo Petra Dorůžky. S Michalem Schmidtem jedu letos opět na přehlídku WOMEX (world music EXPO). Potřebuji inspiraci, nerada bych upadla do stereotypu a nerada bych ztratila zájem slyšet nové věci.
Sama hrajete hned v několika kapelách, ve vlastním triu, v početném spojení několika souborů Beránci a vlci a také ve Filharmonii Bohuslava Martinů. A to není vše, že?
Beránci a vlci jsou velká radost, která potvrzuje, že snažit se propojovat lidi dává smysl. Ten příliv energie, když se setkají soubory RukyNaDudy a Ženský sbor z Kudlovic, se nedá zažít nikde jinde.
S tímto projektem nás příští rok čekají dva významné letní festivaly. S mým triem zase koncert v Budapešti a zahrajeme i doma na promrzlých nebo promáčených adventních náměstích. Jednou měsíčně si zahraju v brněnském Mahenově divadle v představení U kočičí bažiny. Pokračuju i ve vystupování s Jirkou Plockem a začínám zbrusu novou spolupráci s vynikajícím opavským kytaristou Petrem Uvirou.
Jak jste se vlastně dostala k divadlu?
S divadlem jsem si poprvé začala při studiích v Ostravě v Divadle loutek. Tam jsem se setkala s muzikantem Nikosem Engonidisem, který mi v průběhu let volal, když jako autor hudby potřeboval housle. Tentokrát, pro inscenaci U kočičí bažiny, si s režisérem Martinem Františákem vymysleli, že chtějí houslistku přímo na scéně.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: