Hlavní obsah

Jiřina Šiklová: Nepovažuju se za oběť ani za bojovnici

Právo, Zdenko Pavelka

Před patnácti lety napsala Jiřina Šiklová pro čtvrtletník Social Research, vydávaný od roku 1934 v New Yorku, článek Šedá zóna a budoucnost disidentů v Československu. Původní text jsme pro publikování v Salonu se souhlasem autorky zkrátili. Nejen v souvislosti s ním a 17. listopadem nám Jiřina Šiklová věnovala rozhovor.

Článek

Ve zkrácené podobě byl čten v září 1989 na setkání československého exilu ve Frankenu a vysílán Svobodnou Evropou. Vzbudil diskusi, souhlas, ale i rozhořčení mnoha osobností z československého disentu. V lednu 1990 vyšla zkrácená verze v Pelikánových ještě v Římě vydaných Listech a konečně v březnu 1990 otiskl plné znění v Praze obnovený časopis Reportér.

Šiklové pojem šedá zóna byl následně uveden ve Velkém sociologickém slovníku jako termín vyjadřující specifický rys rozvrstvení čs. společnosti v období 1968 až 1989. Šiklová dělí normalizační společnost na část politicky aktivní a část nepolitickou, převážně konzumně orientovanou, tzv. mlčící většinu.

Dále rozlišuje tři skupiny politicky myslících a aktivních osob; první tvořili představitelé establishmentu, straničtí a vládní činitelé, druhou opozice a mezi nimi se nachází šedá zóna, která se pozvolna vyhraňuje. Právě tito lidé, a ne disidenti, byli, dle Jiřiny Šiklové, předurčeni, aby s uvolňováním režimu přebírali vedení společnosti, protože měli vyšší kvalifikaci a větší zkušenosti než lidé z disentu.

Chcete ještě ke zkrácené verzi vašeho patnáct let starého textu něco doplnit?

Vynechal jste citát z Aldouse Huxleyho: Pochybuji, že něco je skutečně náhodné. Všechno, co se přihodí, je v podstatě podobné člověku, kterému se to přihodí...událost se jaksi nevysvětlitelně přizpůsobuje, mění se její jakost, aby se hodila pro povahu každého, s kým souvisí...

Ten citát mám ráda, protože mne naplňoval pocitem svobody i ve velmi absurdních situacích. Nikdy jsem totiž nechtěla být - a snad ani nebyla - obětí, natož pak nevinnou obětí!

A za co jste se považovala? Za bojovnici?

Termín bojovnice nemám ráda - spíš bych se nazvala porodní babičkou různých iniciativ nebo někým, kdo stojí raději víc v pozadí a pomáhá tomu, o čem jsem přesvědčena, že by se mělo udělat.

Těší vás, že se vaše prognóza naplnila?

Nejsem ráda. Bohužel, v tom článku jsem tehdy měla až fatální pravdu. Rozhodují zde lidé ze šedé zóny a mezi nimi převládají arrivisté, tedy ti, kdož naskočili do vlaku změn opravdu až na poslední chvíli. Škoda. Lidé z původní opozice tvořili po roce 1989 necelých dvanáct procent z tehdejších politiků. A již po roce 1992 většina z nich vypadla z jakýchkoliv funkcí. Stáhli se dobrovolně, nebo byli vytlačeni - nezáleží na tom, který z těch dvou důvodů to byl. Docela jednoduše nezvládli uchopení moci.

Nebyli dost pragmatičtí? Anebo to bylo také tím, že jim chyběla kvalifikace spolu se zkušeností, jak jste napsala v té předjímavé úvaze?

Z obojího důvodu. Ale ještě bych dodala, že jim chyběl takzvaný sociální kapitál - tedy vztahy a kontakty.

Při výkladu tehdejších dějů a převzetí moci v zemi se pořád vrací hypotéza předem domluvené hry. Ani loni vydaná důkladná kniha historika Jiřího Suka Labyrintem revoluce na tom moc nezměnila. Jak se na to dneska, už s odstupem, díváte vy?

Já na teorii spiknutí nevěřím, považuji ji za nesmyl. Byla to improvizace v daných podmínkách, něco se dělat muselo. Určitě v KSČ byly proudy a skupiny, které by bývaly chtěly postupovat jako Gorbačov, a ty patrně umožnily například povolení demonstrace v Praze na Škroupově náměstí v prosinci 1988. Ale nezapomeňte, že v roce 1989 nastal obrat - postup proti demonstrantům během Palachova týdne hned v lednu 1989 nesvědčil o ústupu.

A byli zatčeni Havel, Vondra a několik dalších lidí. Ještě v létě 1989 byli zavíráni lidé za organizování proklamace Několik vět a před výročím 21. srpna i před výročím 28. října, tři týdny před 17. listopadem, zase bylo zajištěno asi pět set lidí. Kdyby existovala nějaká dohoda, proč by KSČ provozovala tyhle manévry?

Domluva v listopadu byla pochopitelná, protože armáda a její vedení byly jednoznačně v rukou KSČ - a to bylo 200 000 vojáků. Současně 65 000 vojáků Sovětské armády, útvar rychlého nasazení v Praze-Hrdlořezích a samozřejmě policie, nemluvě o Lidových milicích, i když ty by asi stejně moc nefungovaly...To všechno měla KSČ k dispozici.

Spíš mě překvapuje, proč to vedení KSČ tak rychle vzdalo. Zřejmě proto, že jednoznačně věděli, že Sovětský svaz, když je tam teď Gorbačov, jim nepůjde na pomoc a že tady nikdo nechce nikoho věšet.

Co se z vašich předpovědí nesplnilo?

Lidé zase hubují a jsou nespokojení, že je tu mizerná vláda, že se ideály nenaplnily. Jen bída zde není. Patříme nezaslouženě k té extrémně bohaté části dnešního světa. Ale proč zrovna naše generace by měla žít v ráji? Co jsme tak výjimečného udělali, abychom si zasloužili vstoupit do země zaslíbené?

Jste dost skromná a smířlivá. Co vás opravdu mrzí?

Jediné: že lidi příliš rychle zapomněli, jak zločinně nespravedlivý byl reálný socialismus. Ale i to chápu. V Německu začali doopravdy reflektovat fašistickou minulost až více jak za 20 let po skončení války. Takže máme ještě nějakých pět let čas.

Nezájem lidí o to, jak se opravdu žilo v normalizaci, také chápu. Museli by připustit i svůj podíl na devastaci země. Změna politického režimu není jen změnou vládnoucí elity, ale i narušením kontinuity životů a životního stylu všech a morální integrity každého jedince, který je vůbec schopen této reflexe. I já teď řeším problémy a kladu si otázky, o kterých jsem nikdy nepředpokládala, že si je budu klást. Musí nám stačit, že jsme normální - ve smyslu běžného demokratického uspořádání - se všemi problémy, nedostatky, které demokracie a tržní hospodářství s sebou přináší.

Mně to stačí, i když se zase snažím angažovat a nemlčet.

Co řeknete člověku, který dnes podobně jako před rokem 1989 nejde ani do "hlediště", a dnes nechodí volit, protože si myslí, že na nic nemá vliv a všechno za něj rozhodují jiní?

Jiřina Šiklová

Jiřina Šiklová (1935) - socioložka. Vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1969-1971 a 1989-1990 pracovala jako uklízečka, 1971-1988 v Thomayerově nemocnici v zařazení sociální pracovnice, ale mohla se tak vlastně načerno věnovat sociologii. Signatářka Charty 77. V letech 1980-1982 vězněna za podvracení republiky. Po listopadu 1989 založila knihovnu, Centrum pro Gender Studies Praha a Katedru sociální práce; přednáší na FF UK, zabývá se především problematikou identity člověka během životního cyklu podle genderové a etnické příslušnosti.

Když se někdo nechce angažovat, tak ať potom nenadává na druhé. Leda na sebe. Ráda cituji jednoho z nejvýznamnějších konzervativních politických myslitelů Edmunda Burkeho: Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá cenu.

Související témata:

Související články

Šedá zóna Jiřiny Šiklové

Před patnácti lety napsala Jiřina Šiklová pro čtvrtletník Social Research článek Šedá zóna a budoucnost disidentů v Československu (pro chystané první číslo...

Výběr článků

Načítám