Jiřina Bohdalová slaví devadesátku: Pořád dělám všechno s radostí

Diváci tam Jiřinu Bohdalovou budou moci opět vidět ve třech inscenacích. V Generálce Jiřího Hubače jako temperamentní Korsičanku Josefínu, v titulní roli skandinávské hry Paní plukovníková jako ráznou i šarmantní vdovu Věru a ve hře Gin Game jako Fonsii přivádějící svým štěstím v kartách k šílenství Martina Wellera v podání Milana Kňažka.

Za svým bohatě naplněným profesním životem se ohlíží bez sentimentu, věcně, s živým zájmem o současné dění i o to, co ještě přijde. A samozřejmě s nezbytným humorem.

Jistě, jako každý herec. Ale jinak tu koronavirovou pauzu zase až tak moc neprožívám. Čas od času se snažím vzpomenout si na ty tři inscenace, které v Divadle Na Jezerce hraju, ale nedělám z toho problém. Jsou přece jiné věci, které by člověk měl prožívat, jako je rodina, nebo nedejbože nemoc.

Ono se i o té vynucené pauze dá říci, že všechno zlé je k něčemu dobré. Že nás donutila zamyslet se nad tím, co je opravdu důležité. Kéž by nám to vydrželo.

Jak kteří. Zlobím se na politiky za to, že se nespojili, když jim k tomu pandemie dala možnost tím, že jim vytvořila společného nepřítele. Nás za minulého režimu společný nepřítel dovedl k tomu, že jsme se spojili.

Byla to veliká radost. Tehdy šlo o nabídku pokračovat v inscenaci hry Lásky paní Katty, kterou v pražském Divadle na Vinohradech stahovali po padesáti reprízách, přestože ze strany diváků byl o ni stále ještě zájem.

Honza přišel s nápadem, abych ji u něj dohrála. A potvrdilo se, že na Vinohradech měli špatný odhad, protože jsem na Jezerce odehrála ještě dalších dvě stě dvacet repríz. Byla jsem za tu nabídku moc ráda, protože je to opravdu krásná a hluboká hra.

Vždyť celý náš život se odehrává mezi smíchem a slzami. A Katty o tom hodně ví.

To je sice pravda, ale člověk se tomu nesmí poddávat. Všechno se dá překonat. Nesmíte si ty bolístky škrábat a foukat si na ně.

To víte, že ano. Při natáčení filmu Madla zpívá Evropě jsem byla zamilovaná do Ladislava Boháče, který hrál sbormistra Klána, a my jeho zpívající děti. On se mi tehdy líbil jako mužský, takže je vidět, že jsem měla už jako malá holka, co se týče chlapů, dobrý vkus.

Boháč se po ránu v šatně vždycky holil a já jsem pokaždé zaklepala na dveře, vešla jsem, pozdravila a on, jak tak kroužil štětkou v mýdle a vyráběl tu nádhernou hustou pěnu, tak mi ji máznul na nos. Já jsem se s tím hned běžela pochlubit své mamince i dalším maminkám, které tam byly na hlídání, a říkala jsem jim: On mě už zase máznul! A mínila jsem tím, že mi vyznal lásku.

Jako dítě určitě ne, ale jako teenager už ano. Já jsem měla dva sny: být učitelkou nebo herečkou. A oba se mi splnily. Měla jsem děti moc ráda. V Ostravě jsem učila nejprve druhou třídu, pak na první pokusně zřízené devítiletce, kam mě přeřadili jako vzorovou učitelku. Takže jsem byla takový Komenský v sukních.

Já jsem už jako učitelka uplatňovala své herecké sklony. Třeba jsem dětem četla knížku Kájovy nejmilejší pohádky, což byly oblíbené pohádky školáka Káji Maříka. Na začátku vyučování jsem jim přečetla polovinu a slíbila jsem jim, že když se budou dobře učit a budou hodné, tak jim na konci přečtu zbytek. Neměla jsem žádnou zkušenost s vyučováním, tak jsem si musela hledat vlastní způsob, jak děti zaujmout. A tohle byla má škola hrou.

Po letech jsem si uvědomila, že učitelky musí být vlastně také herečky, aby upoutaly pozornost všech těch neposedných rošťáků a rošťaček a dokázaly je nasměrovat k vyučování. Takže se mi to herectví a učitelství už tehdy propojilo, protože jsem už tenkrát při čtení těch pohádek měnila hlasy. A to jsem ještě zdaleka netušila, že na můj hlas bude jednou Zdeněk Smetana kreslit ty své pajduláky. Vlastně se mi později moc vyplatila poctivost, se kterou jsem tenkrát jako mladá učitelka četla pohádky.

Já to nikdy nepočítala. Ale nebojte se, až tady nebudu, on to někdo spočítá. Mně počty nikdy nešly.

Ale jo, to já se ráda kouknu, zvláště teď, když nám to, co jsme tenkrát natočili, připomíná Česká televize na ČT 3, pokládám to za záslužné. Oživuje tak i mou paměť. Někdy jsem až překvapená, protože si na některý film nebo inscenaci vůbec nevzpomínám a koukám na ně od začátku až do konce jako na něco nového.

No aby ne! To mně může kdekdo závidět, že jsem se potkala s tolika vynikajícími hereckými i lidskými osobnostmi, a to jak ženského, tak mužského rodu. Byla to obrovská úroda, plejáda bardů.

Ať už si vybavuji Rudolfa Hrušínského, Bohuše Záhorského, Vlastu Fabianovou, Zdeňka Štěpánka, Jana Wericha, Stellu Zázvorkovou. Nemohu je jmenovat všechny, protože bych jich spoustu vynechala. Defilují mi v paměti, jak starší, tak i mladší generace.

Akorát teď mám pocit, že vládne tak trochu úhor. Nevím, čím to je. Možná se to časem setřese a projasní, protože sítem diváckého zájmu projdou jen ti nejlepší. Divák má totiž zvláštní čich na hereckou pravdu. A umí si vybírat to nejkvalitnější.

A nejen na režiséry, ale také na velké pisatele. Základ zdařilé inscenace i filmu je v dobrém scénáři. Když nemáte silný scénář, tak s tím sebetalentovanější herci nic nezmůžou. Ten – jak já hezky česky říkám štof, tedy látka, příběh – musí být opravdu silný.

Měla jsem štěstí na skvělé scenáristy, jako byli Jan Procházka, Vratislav Blažek, Jiří Hubač, Zdeněk Zelenka, abych jmenovala jen některé z nich. Dneska máme z mladších Marka Epsteina, Petra Kolečka a možná ještě někoho jiného. Já je zase tak dobře neznám a nerada bych někomu ukřivdila.

Určitě. Je v něm méně studu. Je příliš doslovný, autoři nic nenechávají na divákovi. A to říkám já, která pro nějaké to jadrnější české slovo nejdu daleko. Ale cítím, že někde se to nehodí. A také jsem se naučila od lidí, jako byl Vladimír Menšík, že ne každý může tahle slova svobodně říkat. Někdo má ten dar, že od něho nezní vůbec vulgárně, lascivně či sprostě. A někdo ten dar prostě nemá. Ale to si musí určit každý sám, respektive režisér musí vycítit, že v tom kterém místě to zrovna není dobré.

Názor, že zvulgárněním se film nebo inscenace stane populárnější, je omyl. Po chvíli lidi zatouží po tom, aby si ty výrazy dosazovali sami. Jak říkal Vladimír Dvořák v Televarieté, aby to hloupý pochopil a chytrého to neurazilo. Tak se má dělat humor.

Nevím, jestli jsem něco vůbec očekávala, já jsem prostě chtěla hrát. Odmalička jsem se producírovala, byla jsem dítě, které obtěžovalo návštěvy básničkami, maminka už z toho byla občas nešťastná. Ale neznamená to, že kdo se rád producíruje, z toho bude automaticky dobrý herec. Odhadnout talent je strašně těžké.

Především vzpomínám na našeho profesora herectví pana Bohuše Záhorského. Byl pro nás vzorem nejen jako herec, ale také jako nóbl a inteligentní pán, který voněl i v době, kdy to vůbec nebylo zvykem. Byl to první mužský, u něhož jsem si uvědomila, že má stejnou kravatu i ponožky. Byl vzorem elegána, a to přes svou malou postavu a přes to, že už když vylezl z maminky, tak vypadal staře.

Byl uprostřed těch padesátých let zkrátka z jiného světa. S ním jsem měla na samém začátku své herecké kariéry velkou kliku.

Jednak jsem opravdu pilná, ale hlavně mě to děsně baví. Ale s tou pílí máte pravdu. Jak říká má sestra: Já se na tebe jen dívám a už jsem unavená.

Já se do ničeho nenutím. A to i v letech, kdy už bych si mohla dát pokoj. Jenže já vím, že je to můj motor. A dokud je dobře promazaný a nedrhne, tak toho musím využít. To by člověk měl. Každá zdolaná překážka ho naplní pocitem dobře vykonané práce.

U nás herců to není fráze. To je pravda. Jsme zvláštní tím, že chceme pracovat co nejvíc, a když z nějakého důvodu nemůžeme, jsme nešťastní. Já vždycky s nadsázkou říkala, že kdyby u skutečně dobrého filmu nebo inscenace nebyl produkční, tak bych to hrála i zadarmo. Tak moc se mi ta práce musí líbit, abych pro ni zahořela.

To je pravda, ale zase na druhou stranu si nemohou na nemožnost práce stěžovat jenom herci, protože jsme v tom všichni. Kadeřnice, herec, hostinský, prostě všichni. A nemá cenu říkat, kdo víc a kdo míň. Já už jsem několikrát vyslovila domněnku, že lidi se měli nezaslouženě tak dobře, že něco prostě muselo přijít. Moje generace zažila válku, kdy jsme neviděli máslo a spoustu jiných věcí, a z toho by se řada dnešních lidí, kteří jsou hned naštvaní a nechtějí dodržovat žádná pravidla, nejspíš zbláznila.

Zatím jen v rodinném kruhu. Jak by to vypadalo, kdybych lidi vybízela k dodržování pravidel a sama si uspořádala narozeninový večírek? Takže si jen ťukneme s rodinou. Ale ředitel České televize Petr Dvořák mi nabídl, abych spojila oslavu svých narozenin s letošním televizním silvestrovským programem.

Vyjdeme z modelu Silvestrů s Vladimírem Menšíkem, kdy v hledišti seděli herečtí kolegové, což je úplně nejlepší publikum. Mělo by to proběhnout od deseti hodin do půlnoci, kdy popřejeme národu hezký nový rok. Nebude to samozřejmě vysloveně má oslava, ale součástí silvestrovského večera bude i oslava mých covidem posunutých narozenin. Moc se na to těším a věřím, že se to bude líbit i divákům.