Článek
První otázka logicky směřuje, poté, co jste přijala "večerníčkovskou" cenu, na vaši tvorbu pro ty nejmenší, kteří znají váš skřítkovsky nakřáplý hlas z Večerníčků. V čem je dětský divák či posluchač specifický?
Já si myslím, že právě dětský divák je nejupřímnější, a samozřejmě taky nejkritičtější, protože rozpozná faleš. Získat si jej je velmi těžké, ale na druhou stranu, jeho věrnost, jak já zjišťuji, je celoživotní, až do smrti. A to je na něm to hezké. Věrnost je důležitá, protože mnohdy vás dospělý divák vynese jeden dva roky až do výšin, a pak vás klidně zatratí. To dětský divák naštěstí neumí.
Jak jste se dostala ke spolupráci s režisérem Zdeňkem Smetanou, tvůrcem legendárních skřítků Křemílka a Vochomůrky, Rákosníčka či Racochejla?
Jednou jsem se pana Smetany na to ptala, protože v té době jsem nebyla prakticky známá osobnost, ale dělala jsem s režisérem Horčičkou na pohádce s vynikajícími rozhlasovými partnery, jako byl Karel Höger a Franta Hanus. A pan Smetana mi pak vyprávěl, jak jednou, když někde seděli s manželkou, dumal nad tím, kdo by mohl namluvit Křemílka. A ona mu poradila, ať zkusí Bohdalovou. Nakonec se z toho vyvinula spolupráce na mnoho desetiletí.
Trénujete nějak hlas?
Ne, spíš si ho ničím. Sama vidíte, jak mi dělá problémy se ráno rozmluvit. Navíc mi hlas klesl, a ty hlasivky, no já nevím, co s nimi dělám. Foniatři to ale vědí a nejsou vůbec rádi.
Když si například kupovali Večerníčky Němci, museli hlasy zkombinovat z více než desíti dabérů, aby vytvořili podobný hlas tomu vašemu...
To říkal zase režisér Smetana, že za minulého režimu prostě přijeli ze zahraničí koupit naše Večerníčky, myslím, že to byla konkrétně Malá čarodějnice. Smetany se zeptali, kolik to dabuje lidí. A on říká: To dělá jedna žena. A oni na to, že mě chtějí. Skoro to vyšlo, ale nepustili mě ven.
Položím vám trochu dětinskou otázku. Věříte na skřítky?
Nevím. Nemůžu říct, že na ně věřím. Věřím, že se jednou sejdu s rodiči. Ale jestli tohle zařizují skřítci, tak to teda fakt nevím.
A co třeba skřítek Zašupšák, který škodolibě, rád a často, schovává věci, které se po čase někde objeví?
Tak zrovna toho mám permanentně doma. Je zlomyslný, jelikož se většinou věci ztratí v nenávratu a já je stejně už nikdy nenajdu.
Dneska jste sklidila u dětí obrovský potlesk. Jak na vás obvykle reagují na besedách a projekcích? Poznávají vás?
Děti nejsou závistivé, úspěch přejí. Děti jsou úžasně čisté bytosti. Ale jak říkala moje maminka, "není ten, aby se líbil lidem všem". Rozdíly vidíte v sympatiích a antipatiích. Ale když si vás děti vyberou, tak nemění. Nejvíc jsem na sebe byla pyšná, když jsem se v roce 1989 oficiálně setkávala s krajany-emigranty, a ti mi říkali: Víte, paní Bohdalová, my vám děkujeme, protože na vašich pohádkách se naše děti učily česky. To jsem si říkala, že jsem to nedělala marně.
Přejděme od dětského světa k světu dospělých. Který z režisérů z vás dokázal dostat to nejlepší?
Jednoznačně dva režiséři, i když nechci žádného opomenout, abych je nějak nenamíchla. Byl to Frič a Kachyňa, kteří mi také dali velikánské herecké příležitosti. Pan Frič věřil, že nejsem jenom komik, a jako první mi svěřil vážnou figuru ve filmu Hvězda zvaná pelyněk, i když všichni byli proti. Ale on si to vybojoval. Režisér Kachyňa mě obsadil do role ve filmu Ucho, která mě potom stála pár problematických let na Barrandově.
Kromě mnoha cen jste dostala dva České lvy za postavy ve filmech Fany a Nesmrtelná teta, které nejsou příliš komediální. Existuje nějaká postava, kterou si toužíte ještě zahrát?
Brala bych jakoukoli postavu, kterou by mi napsal Jiří Hubač, se kterým jsem ve filmu ještě nespolupracovala. Ale stále čekám. (Smích.)
Vrátíme se o desítky let nazpět. Vždycky mě zajímalo, kde jste se inspirovala k uchopení role prostitutky Anči ve filmu režiséra Jiřího Sequense Pěnička a Paraplíčko ze série Hříšní lidé města pražského.
Navštěvovala jsem hotel Jalta, kam chodily tyhlety dámy. Tak jsem si tam sedla na bar a rozhlížela jsem se. Jenomže mě pak pan vrchní pomalu vyhazoval, protože jsem se po nich furt koukala a rozhlížela, tak jsem vlastně vypadala jako největší kurva. A pak už jsem musela jít domů.
Když srovnáte jako jedna z největších komiček téhle republiky humor dnes, a ten, který jste vytvářeli s Vladimírem Dvořákem, kde vidíte největší rozdíl?
Je nebetyčný, protože dnes tomu nedají tu práci ani nápad. Kvalitního humoru je stále méně. Důvod je ten, že je povoleno vše. A vše povoleno nesmí být, někde musejí být hranice a mantinely. Musí se říct tak, a tady už ne. Nám to říkali, třebaže součástí těch mantinelů byly i politické důvody.
Dnes by ale často stačil dramaturg, který by měl vkus. Já se samozřejmě taky ráda s přáteli zasměju a nejdu pro vulgární slova daleko. Ale na jeviště to nepatří. To nejde být pořád lascivní a lascivnosti se smát.