Článek
Čtenář od vás dostával v poslední době spíš aforistická podobenství, žert a varování. Proč jste se rozhodl vydat lyrickou sbírku Třetí poločas?
Přestože jsem se před deseti lety zařekl, že žádnou vážnou poezii už psát nebudu, za těch deset let se mi v šuplíku nahromadila stovka básní, které vůbec nejsou humorné. A protože mi bylo líto vyhodit je do sběru, přebral jsem je a vyšla mi z toho knížka.
Mám rád všední dny, protože zázraky se nikdy nestávají v neděli ani ve svátek - píšete hned v úvodu. Jak vnímáte inspiraci poezií všedního dne z poloviny 50. let minulého století?
Na poezii všedního dne jsem jako čtenář vyrůstal a jsem přesvědčen, že nebyla dodnes doceněna. Šotola, Holub, Šiktanc jsou pro mě poslední mohykáni české poezie, stejně jako jejich souputníci Kainar, Mikulášek a Skácel.
Proč jste se musel vrátit až do roku 1963 na břeh řeky Otavy?
Nemám ve zvyku inspirovat se vzdálenou minulostí, ale z paměti se mi vynořilo pár rozmarných epizod z telecích let a já jsem neodolal a přepsal jsem je do krátkých řádků. Do knížky jsem je zařadil pro odlehčení.
Bilance většiny básníků bývají hořké, nejste výjimkou. Vědomí konečnosti života, stále oživovaných ideálů… Píšete - Má vlast/která rodí kacíře… Je to snad ona naděje?
Kacíři vždycky přinášejí naději, protože jsou to lidé, kteří myslí a pochybují. Bohužel fanatičtí fundamentalisté, kteří jsou neštěstím světa, jsou v obrovské přesile. Ale jsou-li bilance básníků hořké, nevadí, hořká chuť je ušlechtilá, zatímco sladkosti jsou nezdravé.
Jste prezidentem Akademie literatury české, jež udělí 4. dubna ceny Ladislava Fukse a Boženy Němcové. V čem vidíte její smysl a v čem jsou tyto ceny jiné?
Akademie, složená ze spisovatelů z různých okruhů, každoročně uděluje cenu za celoživotní dílo, cenu za výraznou knihu posledních let a cenu za prvotinu. Naše ocenění jsou jiné přinejmenším v tom, že laureáty vybírá a volí čtyřicítka spisovatelů, na rozdíl od obvyklých několikačlenných porot. Volba čtyřiceti lidí je demokratičtější, hůře ovlivnitelná módami či příslušností k určitému bratrstvu.
Co považujete v životě za důležité a do veršů se vám to v této sbírce nevešlo?
Přemýšlení o světě, který odmítá vidět globální ekologickou krizi, která už začala. Ještě vyválčit a vydrancovat, co se dá, ještě vybetonovat co nejvíc dálnic, ještě nasekat miliardy auťáků, ještě vnutit oblbnutým konzumentům hromady krámů, které nepotřebují, to je úděsná strategie, která nás přijde draho. A ředitelé zeměkoule se tváří, jako že je všechno v pořádku.
Jiří Žáček
se narodil 6. listopadu 1945 v Chomutově. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT a po několika letech práce projektanta se věnoval práci nakladatelského redaktora.
Od 1994 má svobodném povolání. Vydal desítky sbírek veršů pro děti i dospělé, knihy epigramů i aforismů.
Mimo jiné mu vyšlo: Aprílová škola a Mezi řečí (1978), Okurková sezóna (1982), Slabikář (1992), Idioti mají přednost (2001), Můj přítel yeti (2005), Kdo se směje naposled (2008).
Je autorem divadelní hry Ptákoviny podle Aristofana.
