Jiří Staněk: Jsem dobrý apatykář, protože jsem básník

Jak to bývá, většinu věcí lze docela prozaicky vysvětlit. Na střední škole jsem měl spolužáka, který mě ve třetím čtvrtém ročníku navedl, abychom spolu šli studovat farmacii. On byl sice potom přijat na lékařskou fakultu a stal se zubařem - dokonce renomovaným v Rakousku, kam emigroval -, nicméně já vystudoval na lékárníka.

Jenže sehnat v roce 1981 zaměstnání pro dva farmaceuty, navíc pro mladý manželský pár, nebylo zrovna snadné. Ženy to měly s umístěním v této tradičně ženské profesi obtížné, zatímco chlapy hned brali kdekoliv. Rozeslal jsem dopisy po menších městech z celé republiky, dal jsem si jedinou podmínku, aby se nacházela v trochu hezčím prostředí. Nakonec jsem dostal odpověď jedině ze Strakonic, a proto jsme nastoupili tam.

Ačkoliv tam bydlím, nic to nezměnilo na tom, že srdcem stále patřím Brnu a cítím se být Moravanem. To je stav ducha, jak jednou trefně prohlásil Ludvík Kundera. Ovšem když jste mladý, založíte rodinu a naděláte děti, o něž se musíte v prvních letech více starat, to vše vás zaměstná natolik, že je vám nakonec jedno, kde žijete. A ačkoliv ony povyrostou a vy už jim nevaříte kašičku a nekrmíte je v náruči, musíte je i nadále zajišťovat, a to nejenom materiálně. Třebaže vás v patnácti nebo už dříve začnou samy hecovat: Jen si dál tatínku seď a piš, já ti tu večeři uvařím.

Strakonice jsou historicky městem poddanským, ne královským, což znamená, že byly odedávna poddány vrchnosti, v tomto případě Řádu johanitů. Odsud například kdysi vyjel převor Rožmberk pobít husity u Sudoměře. To jest - panstvo bylo stále nablízku a celé město se ocitalo pod jeho drobnohledem. Urození pánové tu vždy dobře věděli, co si mohou dovolit, na co mají právo a také svou moc náležitě vykonávali a poddané odpovídajícím způsobem "dusili". 

Nad touhle větou budou mnozí kolegové jásat, ale... Od lékárníka se očekává, že je především všeuměl, takový relikt renesanční vzdělanosti: odborník, obchodník, k tomu napůl doktor. Je stavěn i do situací, kdy by měl doplňovat službu kosmetických salónů a holičů, když padají vlasy, mastí se či se dělají lupy. Vždy musí jako poslední instance dávat pozor, aby do sebe nemocný nezačal cpát něco, co mu ublíží.

No, není blb v dnešní úzce vyprofilované době? V tomto ohledu doporučuji přečíst si literárně vcelku nadaného prozaika, lumírovce a apatykáře Františka Heritese. On svědčí o tom, jak se od lékárníka vždy také čekalo, že bude osobou charitativní, veřejně činnou v životě obce i různých spolků a sdružení. Že se má vzdělávat a čnět nad průměrem a třeba i být umělecky nadaný.

Od Ivana Diviše mám pro to i příklady takových apatykářů, například Trakla, Bednáře, mám pocit, že i Keatse. Na druhou stranu v této profesi už tolik nevidím nějaké faustovství, protože i v náplni lékárničiny došlo od dávných dob k velké proměně. Z hlediska praktického tato práce obnáší, řekněme, spíše výdej zboží.

Jediný opravdový experiment, lze-li to tak říct, se odehrává při samotném kontaktu se zákazníkem. Ať už vejde do dveří někdo s bolestí, která nemusí být nutně konkrétního, ale třeba abstraktního rázu. Doktoři to neradi slyší, ale v okamžiku, kdy lékař nebo lékárník musí rozpoznat diagnózu, je nucen vedle svých znalostí a zkušeností osvědčit i něco navíc, co lze těžko definovat a co bych nazval šestým smyslem. To jsou složité věci, vztahy fysis a psýché. Svědčí to, zdá se, o nějakém souběhu i zrcadle těla a duše, které se navzájem odrážejí. Sám říkám, že jsem dobrý apatykář, protože jsem básník, nikoliv naopak. 

 Poezie JE bolest, dokonce zhuštěná bolest. Příčina, stav, důsledek. A nejen poezie, týká se to veškerého umění, jakékoliv tvůrčí práce s estetickými hodnotami. Píšu od svých dvanácti let, jen jsem se dříve obával toho, že bych musel veršovat, jak se to diktuje, pokud bych chtěl být čten, řečeno s Halasem. Záměrně jsem si vybral povolání, které navenek s literaturou nemá nic společného a umožňuje mi provozovat psaní jako koníčka. Nejsem na něm závislý korunami. Ale přesto poezie má mne, ne já ji. NIKDY jsem ji neměl, jenom ji stíhám, třebaže je nedosažitelná. Protože zástupná. * Nedávno vám vyšla sbírka Shakespeare na piercingu, texty tu povětšinou tvoří milostná dramata.

Většina z nich je adresných, některé texty jsou dokonce určeny - možná neprávem - lidem: "hercům", které jsem osobně znal nebo znám. Mohou odrážet i moje, ať už skutečná nebo jen smyšlená, dramata, která se nikdy neodehrála, jakož i ta, jichž jsem byl pouhým nepřímým svědkem. Ovšem, abyste tomu rozuměl, u "mého" Shakespeara dosud nikdo neumřel, pokud nepočítáme Vojtěcha Slavníkovce nebo Karla Hynka Máchu, kteří už dávno odpočívají věčným spánkem.

Chci říct, že dramata nemusejí být jenom veliká, teatrálně deklamativní, jak je známe z divadelních inscenací. Když se člověk začne dívat kolem sebe, možná si všimne, že mnoho lidí o svých tragédiích naopak hrdinně nemluví, třebaže je prožívá. Dramata se mohou skrývat v každé rodinně, v rodičích a dětech, jenom nejsou vidět, nebo nemáme tolik očí a nohou, abychom proputovali všechny domácnosti a osamělce pouze v Česku. Až jsou nakonec nebolestná: propíchnutý ušní boltec, nic víc. 

Mám tu na mysli, že je něčím, co se příčí v hrdle a co může člověka zadusit. Já iv dnešní zmatené době nevěřím na to, že by veršopěvectví, stejně jako kterýkoliv jiný druh umění, nemělo být současně estetické imravní. Pokud chce zůstat poezií, nesmí rezignovat na to, aby ten, kdo se cítí být umělcem, na sebe bral její dvojznačnost i závazek, pokoušel se oslovit druhé a proměňoval je k lepšímu obrazu. Ať už chcete nebo ne, je to takové tvoření s modelínou. Uvnitř člověka zároveň najdete i zasuté temné komnaty, a čím více jich tam je, tím více se vydouvají zdi, které je drží pohromadě. Až je někdy potřeba těm tlakům povolit. Pokud se na chvíli otevřou klíčem, tvořivostí, něco se uvolní a ubude bolesti. Jenže poezie není jenom osvobozující. Měl jsem jedno období, kdy jsem věřil, že psát je špatné, že básně jen odrážejí neschopnost vyrovnat se se světem běžnými prostředky, jak to dokáže většina těch, co kolem chodí po ulicích. Chtěl jsem přestat v jednom období psát, abych se stal více člověkem z masa a kostí, ale ono to nešlo, protože ten tlak byl silnější než můj chtíč nepsat.

 Co je to vulgarita? Vezměme na pomoc velký synonymický slovník: VULGÁRNÍ - 1) hrubý, sprostý, obyčejný, všední; 2) lidový, obecně rozšířený, známý, obecný; 3) nesprávně, nevědecky, zobecňující, zjednodušující, vyznačující se takovým postupem. Význam bude vždy záviset na kontextu. Třeba hrubý už není sprostý, obyčejný, ani všední. Lidový též ne. Ale to jsem vám asi příliš neodpověděl. Věřím, že do skutečného citu, do takového, jaký jsem si alespoň sám vytvořil jako představu absolutního, musí vstupovat méně komplikovaná bytost. Tak bych řekl, že i tím psaním chráním své partnerky sám před sebou... Možná básník není vůbec hrdina jako spíše směšný slaboch, který nedovede své bolesti a komnaty zamlčet, třebaže některé mají zůstat uzamčené. Zapěje to do světa. Zažívám nad psaním či nad jeho výsledky vůbec rozpaky. Nevěřím sice, že by bylo samo o sobě škodlivé. Ale někdy mě napadá, že co se týče normálního života, má roli až jakési "přidané hodnoty", nechtěného-chtěného gruntu, z něhož znovu rostou jen další rozpory a pochybnosti. Ty jsou užitečné, ale pro praktickou existenci nepotřebné. Tvorba, respektive potřeba psát, je nepochybně patologický projev, ať už s tím budou psavci souhlasit nebo ne, zatímco ZDRAVÍ se poměřuje praktickou činností, více nějakým kutilstvím než duševní aktivitou.

Ale k těm vulgarismům. Pochybnosti mě vedou ke knížkám o miniaturních obsesích a k tomu, že se bráním odpadkům! A to i v literárním a jazykovém smyslu. Nadneseně řečeno, mimoděčně se snažím uvažovat ekologicky. Ovšem nejspíše i to naše povídaní naopak dává dohromady jen samé barbarismy, na které se mě trochu barbarsky ptáte. Jsou to zase jen vulgarismy.

Nemám rád postuláty, svět je velice složitý, ne černobílý, dokonce ani ne šedivý, ale mnohabarevný a není snadné o něm s jistotou cokoli tvrdit. To už bychom dávno mohli položit šutr pod Archimédovu páku a pohnout zeměkoulí. A přesto i já někdy postuluji, když tvrdím, že každý si má uvědomit nějaké základní pravidlo. Třeba: nesmíš nic chtít! Ale bez toho žít nelze a kdo to tvrdí, opakuje jen vágní blbost. Na druhou stranu člověk už tím, že je, ubližuje jak světu, tak i druhým okolo sebe. Pokud zvolí samotu a vydrží být sám, působí bolest už velmi málo bytostem, možná žádným. Přitom samota je asi to nejsložitější, co tu je, a žít sám jde velmi špatně.

Nikdy předem nevím, co napíši, co chci psát, ani co z toho nakonec vzejde. Když si sednu k psaní, nemám dopředu jasný záměr. Nemohu škrtat ani předělávat, a pokud se mi báseň nepovede, neříkám, že ji rovnou vyhodím. Ale propadne se kamsi na dno mého archívu. Nechci, aby to znělo příliš nadneseně, ale mám pocit, že to ve mně stále ještě promlouvá a já jen vynáším na povrch cosi, co je uvnitř. Jsem pouhý přepisovatel.

Můj "básnický otec" je normálně vlastní táta, nelze jej pominout. Mně je pětačtyřicet, jemu pětasedmdesát a přesto stále považuje za čest a povinnost mě zásobovat novinovými výstřižky typu - Kouření: 5 miliónů obětí. Ale vážně, nebýt jeho, nejsem. A nebyl tak nejhorší, někdy mu říkám starej Joe Walsh, podle jednoho kytaristy Eagles. Za různé momenty života jej docela cením. Jinak jsem v mládí hodně četl Jana Skácela, svého času jsem jej zmiňoval i jako jednoho ze svých oblíbenců. Ovšem člověk se vyvíjí a já jsem si najednou uvědomil, jak jsem k němu už citově ochladl. Ale v době mladosti, kdy se utváří básnická osobnost začátečníka a kdy psaní je natvrdo a nejopravdovější, Skácel k mým autorům patřil. Za svůj inspirační zdroj ale považuji zejména Holana, alespoň ty jeho básně, které jsou krátké, nesmírně přesné a výstižné, ačkoliv velmi zvláštní. To, co on dovede popsat neobvyklou metaforou, v člověku přesto vzbudí zcela jasný pocit. Příklad: Topinky ulic potřené česnekem / davu lehce čpí a potom pyj koně vykasal si rukáv - to jsou zvláštnosti zcela nehorázné, ovšem pokud jste kdy viděl pivovarského koně, jak močí na silnici, tak to je přesně řečeno. Kasá si rukáv. Dále bych uvedl Seiferta a jeho pojímání času, nekonečnou melancholii s pocity smířenosti, již nalezneme jak v jeho raných, tak i starších básních. A nakonec bych nechtěl vynechat ani poválečnou surrealistickou vlnu, konkrétně Havlíčka a Hynka. Oni žili v setsakramentsky bizarní době 50. let, a přesto ji dokázali velmi přesně a poeticky popsat, aniž by sklouzávali k politickým traktátům.

Proč mezi svými inspirátory nezmiňujete někoho z generace 60. let? Musím se přiznat, že jsem tehdy nebyl velkým znalcem poezie. V knihovnách toho po roce 1970 příliš nebylo, knihy se vyřazovaly a odvážely do stoupy nebo na svozy, tu a tam jste něco mohl objevit po antikvariátech. Ale jestliže jste nepatřil mezi okruh spiklenců, neznal jste je. A tak jsem v době, když jsem si osvojoval veršopěvectví, vynechal například generaci 60. let. Neměl jsem ji kde načíst a mohl ji objevit až po revoluci, ovšem už pouze jako čtenář. Vladimír Novotný nás nazval "generací osmapadesátníků". Vlastně ani netuším, co to přesně znamená, nikdy jsme se s Petrem Hrbáčem, Svatavou Antošovou, Luborem Kasalem neustanovili, ani jsme nebyli, pokud vím, definováni literární kritikou. Můžeme se k sobě přiřadit pouze ročníkem narození. O nějaké naší odlišnosti jsem ale začal náhodou přemýšlet až nedávno nad knihou mladšího básníka Petra Čermáčka. Pochopil jsem, že po nás nastoupila velmi silná generace dnešních třicátníků, namátkou míním Petra Maděru, Bohdana Trojaka, Vojtu Kučeru, Milana Děžinského nebo Petra Borkovce a třeba zmiňovaného Petra Čermáčka. Tihle mladí mají velmi zajímavou poetiku, osekanou na kost, homogenní, jsou ve výrazivu úsporní. Nenajdete u nich žádnou barokní rozevlátost, jako spíše duchovní vertikálu. Snažil jsem se přijít na to, kdo by mohl být jejich otcem zakladatelem, a nenapadl mě nikdo jiný než Bohuslav Reynek. A přitom jsem si uvědomil, jak jsou oproti nám mnohem méně zlobní a jak jsou i křesťansky pokornější, třebaže se všichni nemusejí zrovna hlásit k víře. Když je srovnám s námi, tak u nás najdete daleko více výkřiků a jakési nesmiřitelnosti sama se sebou.

Ačkoliv nemohu říct, že bych dobře nevěděl, v čem žijeme, člověk byl tehdy mladej, kolikrát leccos překousl snadněji, a proto dodnes bude na tu dobu vzpomínat s jistou ambivalencí. Jenže na druhou stranu, pokud jste nevstoupil do disentu, jako byste ani nebyl. Nejspíše se budou proti takovému konstatování bouřit všichni ti, kdo tenkrát malovali koncentrák na růžovo a utvrzovali se v tom, jak je důležité, že existují. Jenže až větší odstup vyjeví jejich někdejší odvahu či zbabělost. Ale to už nemá s estetickými kritérii co do činění. Každý z nás vám ale potvrdí, jak bylo těžké čekat na knihu až do zralého věku. Ale nechtěl bych všechno svádět jen na politickou situaci, ačkoliv jistě nepřející doba nastupující básníky utvářela a modelovala. Jenže o těch, které znám důvěrně, nemohu říct, že by jejich vnitřní tlaky souvisely natolik s tím "nečasem". Kdyby vyrůstali za jiných okolností, zřejmě by promlouvali odlišným básnickým jazykem a vyjadřovali se jinými prostředky. Říkám si, že ta 70. léta přispěla možná k deformaci poetiky, avšak ne člověka. Ten, kdo zná své kořeny, může si uchovat sebe sama i své tvůrčí "střevo básníka" navzdory marasmům, které přicházejí.

To je především dokonaný čas. A mě čas fascinuje jako základní stavební jednotka, respektive jako modulační faktor, který utváří naše subatomární částice (na ně lze rozložit vše od člověka přes slona až po parník Queen Mary). Bez času není NIC, bez něho nemá smysl vůbec uvažovat. A ten český čas je orámován pohraničními horami. Avšak, za prvé já nésu Čech, anóbrž příslušník sousedního národa moravského. Za druhé abychom vůbec zvládli nějaké globálnější uvažování nad světem, musíme se smířit s omezenou kapacitou a zmenšit si vlastní svět, třeba na české dějiny a českou kotlinu. Jinak se jako ostatní řadím do rodu Homo sapiens, který tvoří neopakovatelné individuality, ať už mluvíme o Albertu Einsteinovi nebo o bezdomovci z nádraží. Jestli tam patří rovnocenně, to je slovo do pranice. A není mou snahou to rozkrýt, to se řeší od nepaměti. A od nepaměti nejsou odpovědi. K těm odkazům. Mě totiž kdeco zajímá a přitom si dobře uvědomuji, že má paměť i mé šuplíky k uchování všech vědomostí nestačí. Ale co už do těch šuplíků uložím, mohu z nich kdykoliv spolehlivě vytáhnout. Jsem přesností a znalostmi téměř posedlý, ale cožpak nesouvisí s povahou lékárnické práce být akurátní? Ale nemyslím, že mě moje profese až takhle seškatulkovala, spíše bych to přičetl na vrub své téměř opičí zvědavosti.

Myslím, že rychlost, s jakou text vzniká, svědčí o tom, že moje psaní je niterné, ať už vzniká jako seslané shůry nebo vyvřelé zdola. Jednou mi osazenstvo třídy při besedě na gymnáziu vyčetlo, že takzvaně vůbec nemyslím při psaní na čtenáře, ačkoliv bych měl. A mě napadla historická paralela. Bach sedí na kůru, kostelem se rozléhá jeho skladba napsaná na objednávku pro církevní slavnost, vše se odehrává podle přesných liturgických pravidel. A já jsem se ptal: Vy si myslíte, že v tu chvíli Bach vnímá nějaké občany? Ne. On myslí na Boha. Nicméně je asi pravda, že my dnes knihy vydáváme spíše proto, aby nám psaní nezůstalo doma v šuplíku, v té rovině opravdu masturbační. Možná je to jinak, ale to ukáže až čas.