Článek
Proč jste se rozhodl opustit důvěrně známý žánr odborné literatury?
Osm let jsem bojoval v restitučním soudu za vrácení majetku zkonfiskovaného komunisty, házeli mi klacky pod nohy, ale už kvůli památce rodičů jsem byl rozhodnut to nevzdat. Rodiče se bohužel konce komunismu v roce 1989 nedožili a na náš statek do Veselé se nikdy nevrátili.
Já jsem se tam vrátil na podzim roku 2000. Po čtyřiceti sedmi letech. Na dětství mám hezké vzpomínky, hrozná byla až 50. léta, která znamenala pro naši rodinu tragédii. Chtěl jsem, aby se na tehdejší život nezapomnělo, ať už z té lepší či horší stránky. Čtenář v mé knize objeví detaily, které se nám z paměti pomalu vytrácejí – například co to byl medenec nebo že se ve škole ještě používalo plivátko.
Změnil návrat do rodného domu váš život?
Den, kdy jsem převedl rodinu a příbuzné přes práh, patří k nejlepším v mém životě. Cítil jsem úlevu a obrovskou radost. Dům byl zanedbaný a působil na ostatní depresivně, navíc si pes vnučky okamžitě rozřízl tlapu o rozbité střepy válející se na podlaze…
Někteří vyjadřovali skepsi, že bych se po téměř padesáti letech života v Praze byl schopen vrátit na venkov a postarat se o renovaci domu. Ale já o tom nepochyboval a manželka mě podpořila. Dům patřil naší rodině po několik generací, v pokoji, kde spávali rodiče, mi pomohla na svět místní porodní bába… Návrat vnesl do mého života spoustu pozitiv.
Patříte k zakladatelům české oštěpařské školy. Jak vnímáte špičkové výkony našich oštěpařů?
Jde o výsledek mnohaleté spolupráce realizačních týmů, které u nás působily od 60. let. Při nástupu na katedru atletiky v roce 1962 jsem si předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců.
Jde o výsledek mnohaleté spolupráce realizačních týmů, které u nás působily od 60. let. Při nástupu na katedru atletiky v roce 1962 jsem si předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců.
Jde o výsledek mnohaleté spolupráce realizačních týmů, které u nás působily od 60. let. Při nástupu na katedru atletiky v roce 1962 jsem si předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců.Rozhodl jsem se pro vytvoření kompilace zahrnující praktické zkušenosti nejlepších oštěpařských škol v okolí. S kolegy jsme se vypravili do sousedních států. Maďaři v té době měli charakteristickou oštěpařskou školu, v jejím čele stál profesor Jenö Koltai. Od něho jsme získali řadu poznatků o variantách maďarské techniky a právě její prvky se uplatnily v technice Jana Železného.
Popis rytmu života
Svědectví Jiřího Šimona (1936), rodáka z Veselé u Mnichova Hradiště, nepostrádá půvab vzpomínek na mládí. Cenný je vůbec popis rytmu života na statku, praxe v obecné škole, reálném gymnáziu i tzv. měšťance po zrušení víceletých gymnázií. Děsivě působí rozhodnutí soudu z roku 1952, který neplnění dodávek potravin hodnotil jako „zjevné nepřátelství lidovědemokratickému zřízení“ a největší vesnickou usedlost zkonfiskoval. Rodina byla deportována do Heřmaniček u České Lípy. Jako doušek čisté vody působí setkání z roku 1972, kdy Jiřího a ještě žijící maminku navštívil Francouz Louis Bouchard, za války totálně nasazený v nedaleké muničce. Nesmírně si cenil rodinného prostředí, které mu pomohlo válku přežít.
Jiří Šimon: Ukradený domov
Jiří Šimon: Ukradený domov Euromedia Group k.s. – Knižní klub,
112 stran, 169 Kč