Článek
Takže klíčovým úkolem prezentace je akcentovat jeho široký tvůrčí záběr, který sahá od knižní ilustrace přes filmový plakát až třeba ke kresleným titulkům. Ovšem u všeho, na co autor kdy sáhl svou rukou, je třeba ocenit v první řadě jeho smysl pro dynamiku figury, která se vždy stává hercem hlavní role. A je lhostejné, jestli jde o veselou tvorbu pro děti, nebo hororovou scenérii pro dospělé.
Princezna Violínka i doktor Faust mají u něj podobné rysy. Ani ne tak fyzické, ale především výtvarné. Druhým typickým znakem Šalamounovy tvorby je humor či nadsázka a od nich už je jen krůček ke karikatuře. Proto jsou všechny postavy mírně zprohýbané, dalo by se říct, že až zdeformované.
Krasavice mají buclaté botoxové rty a přifouknutá, jakoby silikonová ňadra. A to prosím obrázky vznikly v době, kdy byla móda extrémního sebevylepšování v nedohlednu. Jack Rozparovač vypadá v protisvětle jako temný stín s nožem v ruce. Ale aby i v hororu člověk našel něco směšného, vypadá vražedná zbraň spíš jako dětská rybička, kterou by mohl Jack zapíchnout tak maximálně leklou bělici.
Ale neměli bychom propadnout dojmu, že autor umí vytvořit jen trochu infantilní postavičky a víc nic. U ilustrací z Cooperova románu Poslední Mohykán před námi ožívá opravdový válečník s napnutým lukem, tomahavkem za pasem a náhrdelníkem s dravčími drápy na krku. Žádná komická figura, ale skutečný prérijní bojovník.
Právě u takto pojatých děl je, takzvaně na první dobrou, vidět, že tvůrce umí bez problémů vytvořit i „vážně“ pojatou postavu. Je to stejný princip, jako když chce hudebník udělat dobrou hudební parodii. Musí totiž umět sakra dobře hrát a zvládnout základy řemesla.
Ale co naplat, přes to všechno však určitě zůstane Jiří Šalamoun pro mnoho lidí stále synonymem tvůrce, jenž nakreslil toho Fíka z Večerníčků. Tak svět někdy odplácí. Herci Pierre Brice, Tobias Moretti nebo Vladimír Brabec by mohli vyprávět, co to znamená být neodmyslitelně spojen jen s jedním dílem.
Může se vám hodit na Zboží.cz: