Jiří Mádl: Doba letěla a já s ní...

Já jsem v téhle komedii vůbec hrát nechtěl, měl jsem pocit, že na maturanta už jsem dost starý a nemuselo by to vypadat dobře. Ale Miloš Šmídmajer mě přemlouval, slíbil, že také ostatní „spolužáky“ obsadí starší, aby to nebilo do očí. Jenže mně se moc nezdál ani scénář – připadal mi příliš laskavý, nedrzý, takového starého typu.

Nakonec jsme se domluvili, že mohu udělat úpravy. Nezměnil jsem ale ráz filmu, vyhodil jsem asi pět scén, jiných pět jsem přidal a upravil jsem dialogy. Ale jen svoje, zasahovat do jiných bych si nedovolil. Je zajímavé, že jsem se podílel literárně mnohem víc na jiných projektech, ale až Miloš mě dal do titulků. Ale je to hezké.

Bavilo mě to moc, ale musel bych být předem domluvený s režisérem na projektu. Abych psal jen tak a pak to nabízel, to ne.

Přirovnal bych ji ke sci-fi komediím Miloše Macourka a Václava Vorlíčka Zítra vstanu a opařím se čajem nebo Jak utopit doktora Mráčka: výchozí situace je přehnaná, ale postavy se chovají naprosto normálně. Tady jde o cestování v čase: 40letý učitel Petr cítí, že jeho život se nikam neubírá, a co se týče životních partnerek, už asi přebral.

Hrozně rád by se vrátil do minulosti, k dívce, která se mu líbila, ale on jí to nikdy ani neřekl. Objeví se firma, která takové zážitky nabízí, a vrátí ho na jeden měsíc do týdne před maturitou v roce 1989.

Ano, a nejen to. Petr naráží i na prostý fakt, že musí chodit do školy, má poslední měsíc před maturitou, a přitom už leccos zapomněl. Má v plánu najít tu holku a nějak se pokusit ji získat, ale úplně zapomněl na to, co všechno život osmnáctiletých obnáší. Navíc má politické problémy, protože do listopadu chybí ještě pár měsíců.

Jsou tam dvě třídy, protože Petr je v současnosti učitel a v minulosti žák, takže vyjmenovat všechny by zabralo přece jen moc času. Ale hraje tam například Eva Josefíková, ze starší generace Zlata Adamovská, Miroslav Táborský nebo Viktor Preiss. S tím jsem se setkal před kamerou po sedmi letech od filmu Hypnóza znovu v rolích učitele a žáka.

V Litoměřicích, a to natáčení mě moc bavilo, připadal jsem si jako na dětském táboře: bydleli jsme v jednom hotelu, byla tam spousta mladých lidí. Pro mě to byl třetí film v jednom zátahu, bál jsem se, že budu vyčerpaný, ale to prostředí bylo tak příjemné, že jsem se cítil naopak plný síly. Navíc jsem v Praze na tu dobu půjčil kamarádovi byt, takže když jsem nespal v hotelu, jel jsem k Máchovu jezeru a nocoval v autě.

Ale nejsou. Filmování mě baví, na některé scény se dokážu tak těšit, že nemůžu usnout. S tím vzděláním je to tak, že já – ač bych se k tomu možná ani neměl přiznávat – jsem měl školu vždycky rád. Dokonce jsem ani nechtěl být nemocný, jen abych tam mohl být. A pořád ještě chci studovat. Zatím mám bakaláře na Univerzitě Jana Ámose Komenského. Pokud jde o studium herectví, to filmové se nikde nevyučuje, a divadlu se zase moc nevěnuji já.

To byly také studijní pobyty. Nejdřív jsem se v Berlíně učil německy, potom jsem byl v New Yorku na kurzu scenáristiky, pak jsem se v Římě učil italsky a zase v Berlíně německy.

Právě proto, že šly ty filmy tak rychle za sebou, a ještě jsem dodělával školu, myslím, že se se mnou nestalo nic zvláštního. Doba letěla a já s ní, vůbec jsem si nestačil nic uvědomit, natož z toho zblbnout. Měl jsem samozřejmě radost, je příjemné, když diváci na můj film chodí – proto to přece dělám. Teď už jsem dlouho vysloveně divácký hit neměl, takže bych byl rád, kdyby to komedie Probudím se včera trochu vynahradila.