Jiří Langmajer: Začínám vypínat

Scházíme se těsně před začátkem vyprodaného představení Přípitek aneb Cihla v pražském Divadle Viola.

Jiří Langmajer v něm už poněkolikáté na jevišti slaví narozeniny. Poté, co ustane potlesk diváků, usedá do auta a vyráží dotáčet seriál Lajna, který od léta, kdy byl zveřejněn zdarma jeho první díl, válcuje český internet. On v něm má jednu z největších rolí, svérázného hokejového trenéra Hrouzka. „A to už jsem před Violou jedno představení odehrál,“ podotýká.

Už dost dlouho, poněvadž mi už bude dvaapadesát.

Vy mi tedy dáváte otázky... Balast? Myslel jsem to obrazně. Mám spoustu práce. A některá ta práce je těžší, některá vás zase víc těší, některá vás těší míň. Z některé práce jste hodně unavená. Nebo tedy já jsem hodně unavený, což přichází právě po padesátce. Tak se sem chodím (do Violy – pozn. red.) jaksi pročistit.

Kdysi dávno jsem při jednom takovém rozhovoru vše přirovnával k potápění, což je jeden z mých koníčků. Tedy konkrétně k Manta Pointu (mimo jiné slavná potápěčská lokalita na Bali ­– pozn. red.). Tam se manty chodí čistit. Celý půlrok plavou v moři, tedy jako já v tom balastu, pak se jednou za půl roku – stejně jako já tady jednou za měsíc – chodí vyčistit na nějaké manta pointy. Takhle to mám tedy já s Violou.

Ne, to jsme nevybírali my. Jsme jen interpreti. Písničky napsal náš kamarád Emil Viklický a texty na ně pan režisér, autor Tomáš Vondrovic. My je jen reprodukujeme.

Myslel jsem na to, kupodivu. Buď si pustím Elbu (britský DJ Idris Elba – pozn. red.), nebo si pustím novou desku Gregoryho Portera.

Jo, zítra bychom měli mít poslední natáčecí den. Tím pádem bychom měli mít hotových, tedy natočených, nesestříhaných, tedy nedokončených sedm dílů. Nových.

Trenér Hrouzek je pro mě hlavně obrovská příležitost dělat s lidmi, s nimiž jsem se potkal. To znamená s režisérem Vláďou Skórkou. S kameramanem Honzou (Jan Šťastný – pozn. red.) s lidmi s Obbodu.... Je to moje první setkání s Petrem Kolečkem. Všechno tohle je pro mě největší přidaná hodnota k tomu, že jsem tuhle roli dostal. To, že jsem potkal tyhle lidi.

To je asi zvláštní vaše představa. Já si zase až tolik role nevybírám. Já prostě práci buď vezmu, nebo nevezmu. A že bych se nějak probíral ve scénářích, tu jeden odhodil, tu mě jeden zaujal, tak to opravdu není. Mám práci naplánovanou na dva roky, tedy minimálně na rok a půl až dva roky dopředu. A tohle byla věc (Lajna – pozn. red.), s níž jsem počítal. Moc jsem se na ni těšil. A to, jestli je to na internet, do televize, na divadlo nebo jestli je to film, je mi vlastně jedno. Jak jsem před chvílí říkal, důležité je, s kým to vlastně člověk dělá. Případně proč to dělá.

Nevadí. Nevadí, to je právě na tomhle sále, na tomhle divadle, v tomhle prostoru, kde se momentálně nacházíme, to jedinečné.

Já už začínám vypínat, aniž byste to zatím poznali. Ale důležité je, že to cítím a poznávám já. Už jsem udělal různá opatření, která vám neprozradím. Právě proto, abych mohl mít dny, kdy se budu věnovat jen tomu, co mě skutečně zajímá. A to je třeba moje partnerka, to jsou třeba moje záliby a tak. Takže od příští sezóny já už mám opatření, kdy skutečně budou dny, kdy nebudu dělat, co se týče kultury, vůbec nic.