Článek
Proč jste psali v kavárně Slavia?
Zkoušeli jsme všechna možná prostředí. Psali jsme u Šimka i u mě doma, u něj i u mě na chalupě, ale jenom ve Slavii to fungovalo. Jako by někdo mávl čarovným proutkem a šlo to skvěle. Šimka to ale nepřekvapilo. Říkal mi, že to s Jirkou Grossmannem měli stejné. Také psali ve Slavii.
Má v sobě něco inspirativního. Vstoupíte-li do kavárny Slavia, cítíte něco, co nikde jinde neexistuje. Vždycky se tvářím jako Hemingway ve svém nejlepším období, i když nápad nemám žádný.
Nevadilo vám, že kolem vás chodili hosté kavárny a jistě byl uvnitř i hluk?
To nám nevadilo. Měli jsme to ve Slavii rádi, protože jsme v ní zažili i spoustu legrace. Chodila tam například herečka Ella Šárková, to už byla stará dáma. Chtěla pořád hrát na klavír, ale oni ho před ní zamykali, protože hrála strašně.
Kolik času jste ve Slavii trávili?
Šimek chodil zásadně pozdě, a tím každého rozčiloval. Když už konečně dorazil, byli jsme ve Slavii tak tři a půl až čtyři hodiny. Někdy jsme nenapsali vůbec nic, většinou to ale bylo plodné. Já se od Šimka během naší spolupráce naučil dotahovat věci do konce, protože v tom jsem nebyl moc dobrý. A naučil jsem se od něho i určité kázni.
Co jste naučil vy jeho?
Občas jsem mu dával nějaké informace. Spousta lidí si myslela, že byl sečtělý. To ale nebyla pravda, moc nečetl, nebavilo ho to. Měl nicméně přirozenou inteligenci a úžasný dar humoru.
Období, kdy tvořil a vystupoval s komikem Miloslavem Šimkem, považuje Jiří Krampol za jedno z nejšťastnějších.
Napsali jste všechny vaše povídky s Miloslavem Šimkem ve Slavii?
Ano, všechny. Dějové kraviny většinou napadaly mě, a Šimek to vždycky takříkajíc učesal a dotáhl do konce. Strašně nás to bavilo, hlavně ze začátku. Byli jsme neustále v kontaktu, volali jsme si i v noci a zaznamenávali si všechny nápady. Byla to činnost, která mě bavila nejvíc ze všeho, co jsem kdy dělal. Bylo to jedno z mých nejmilejších období.
Něco podobného jsem zažil v mládí se spolužákem a hercem Jirkou Bednářem, což byl syn básníka Kamila Bednáře. Později se na herectví vykašlal a začal psát scénáře a divadelní inscenace. Ve Viole v Praze jsme dělali představení, které se jmenovalo One Man Show. Hráli jsme ho asi šest let. Byla to taková parodie na divadelní fakultu a její pedagogy. Moc se líbila, pan Horníček ji viděl šestkrát.
Dělali jsme také pořad Párkař a tři párky. Jirka napsal literární parodie na tvorbu dvaatřiceti českých básníků. Šlo o to, jak by psali, kdyby psali o párku. Pořad měl premiéru před dvaapadesáti lety a mělo to ohromný úspěch. Hráli jsme to hodně na maturitních plesech. Nedávno jsme si říkali, že bychom takový pořad dnes na maturitních plesech a večírcích už hrát nemohli. Vyžadoval totiž určité povědomí o českých básnících, a to dnes studenti nejspíš nemají.
Bavilo vás číst povídky na představeních pořád dokola?
Moc nás to bavilo. Jezdili jsme na zájezdy s jedním představením, které začínalo právě povídkou. Jakmile po první větě lidi zařvali smíchy, věděli jsme, že to bude dobré představení. Povídka začínala slovy: Když jsem se jednoho dne probudil vedle své ženy Marcely, dobře jsem si ji prohlédl a rozhodl jsem se, že tento rok budu více cestovat.
Do Ostravy na nás jednou přišlo čtyři tisíce sedm set lidí. Věděli jsme, že to bude těžká zkouška. Číst povídku pro tolik lidí je těžká věc. Ale i tam po první větě řvali smíchy.
Mimochodem, minulý pátek jsem na svém představení četl povídku Jak jsem se stal nezaměstnaným. Je stará padesát let. A lidi zase řvali smíchy, a to po větách. Připadá mi to neuvěřitelné.
Já se tenkrát v psaní povídek doslova našel. Časopis Mladý svět jednou vypsal anonymní soutěž o nejlepší pohádku nazvanou Zlatý zvoneček. Vymyslel jsem takovou kravinu, která se jmenovala O Rogalce. A představte si, že pohádka Adolfa Branalda skončila na šestém místě, Miloše Macourka na čtvrtém a tahle má blbost vyhrála.
Je naprosto slabomyslná, ale líbila se nejvíc. Je o malé holčičce, která se narodí s velkýma ušima. Protože jí pořád rostou, přihlásí ji tatínek do Svazarmu jako rogalo. A ona létá nad Letenskou plání.
Četli jste povídky, které vznikly ve Slavii, na svých představeních hned?
Kdepak. Napsali jsme je a odjeli do hospody U Svatého Antoníčka na Šumavě, kterou Šimek vlastnil. Udělali jsme tam dvě premiéry pro místní, a na nich jsme zjistili, co zabírá, a co ne. Na základě toho jsme pak povídku třeba trochu upravili a začali s ní jezdit na zájezdy. Když už za sebou měla dost uvedení a reakce byly dobré, rozhodli jsme se ji nabídnout televizi.
Upřímně řečeno, někdy doslova žasnu nad tím, že někteří komici dávají do televize scénky, aniž by je předtím vyzkoušeli v divadlech na lidech. To nemůže vyjít.
Využívali jste v povídkách i autobiografické prvky?
Někdy ano. Například povídka Moje puberta byla prakticky celá o mém dospívání v Praze na Žižkově.
Co pro vás znamená humor?
Humor je pro lidský život jedna z nejdůležitějších věcí. Společně se zdravím a láskou. Lidé, kteří nemají smysl pro humor, jsou připraveni o jednu krásnou emoci. Mým hereckým krédem bylo vždy diváky pobavit. Už na divadelní fakultě. Byli tam ale i profesoři, kteří měli o profesi herce jiné představy. Mě i Luďka Sobotu chtěli dokonce vyhodit. Naštěstí to neudělali.
Humor je přitom velmi těžká disciplína. Luděk Sobota nedávno v jednom pořadu říkal, že komik zahraje vážnou roli kdykoli, ale herec vážných rolí v komediální roli obvykle neobstojí. S tím naprosto souhlasím.
V těchto dnech vychází i knížka, kterou jste napsal se Zuzanou Bubílkovou. Co v ní čtenáři najdou?
Kniha se jmenuje Bavíme vás 150 let! a jsou v ní mikropříběhy, historky, postřehy a spousta fotek.
Může se vám hodit na Zboží.cz: