Jiří Fajt: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Vaše odvolání je spojováno s tlakem od prezidenta Zemana. Víte, proč jste u něj v nemilosti?

Žádné konflikty jsem v minulosti s inženýrem Zemanem neměl. Tedy kromě toho, že jsem nejpozději od takzvané opoziční smlouvy nebyl stoupencem jeho technokratické politiky a že jsem tudíž logicky při přímých prezidentských volbách vždycky podporoval jeho protivníky. To je v demokratické společnosti běžné, že máte jiný názor, což ještě nutně nemusí znamenat, že si půjdeme po krku. Pan prezident a jeho okolí si to však zjevně nemyslí a volí zcela protichůdnou komunikační strategii.

Cítil jste těsně před odvoláním, že se tlak zvyšoval, a měl jste signály, že by k němu mohlo dojít?

Zcela překvapující to nebylo s ohledem na to, že již před mým nástupem bylo zjevné, že má mise v čele pražské Národní galerie nebude procházka růžovým sadem. V roce 2010 se po vyhraném konkurzu před mezinárodní porotou na mou hlavu snesla snůška pomluv od tehdejšího ředitele Milana Knížáka a jemu věrných v čele s šedou eminencí tehdejší galerie Vítem Vlnasem. Milan Knížák se mi za to musel veřejně omluvit, jak mu po osmi letech přikázal soud.

Ještě před mým nástupem mi však bylo opakovaně nejrůznějšími cestami vzkazováno, ať do galerie raději nenastupuji. Nepřikládal jsem tomu velkou důležitost a rozhodně jsem začal prosazovat nezbytné, pro některé však se ztrátou výsadního postavení spojené a tím bolestné změny. Když jsem zjistil, že řada smluv zejména na komerční pronájmy byla nevýhodná pro galerii, rozloučil jsem se s dlouholetým externě najímaným právníkem. A doktor Nespala je dnes dvorním dodavatelem právních služeb na Pražském hradě a zastupuje prezidenta v již letitém sporu o můj profesorský titul na Karlově univerzitě.

Mělo to důsledky?

Nepřekvapila mě vykonstruovaná mediální kauza s Komerční bankou, kdy byla z nahekované galerijní pošty hned po mém nástupu zneužita interní diskuse o textaci sponzorských smluv a Mladá fronta Dnes na titulní straně uveřejnila článek o tom, že jsem si ve sponzorské smlouvě řekl o peníze navíc. Poté, co tato lest nezabrala a já přežil, si takto vypuštěná pomluva žila virtuálním životem bez ohledu na to, že jsem nikdy žádnou takovou smlouvu nepodepsal a žádné peníze od Komerční banky jsem nedostal. V prostředí blízkém Pražskému hradu je tato kauza dosud vítaným argumentem dokládajícím mé údajně nemravné chování.

A to není ani zdaleka všechno, čemu jsem během svého působení čelil a proti čemu jsem se musel bránit. Naivně jsem si myslel, že ve vrcholné kulturní instituci se s něčím podobným nepotkám. To byl hluboký omyl. Nicméně vyhazov na Zelený čtvrtek jsem opravdu nečekal.

Měl jste před odvoláním nějaké nesrovnalosti s ministrem Staňkem?

Žádné výtky mi ministr Staněk nikdy ani nesignalizoval. Tedy až na jednou stoupající, podruhé zase klesající návštěvnost, jak se ministr Staněk vyjádřil při své jediné oficiální návštěvě v NGP. Tomu jsem tehdy moc nerozuměl a upřímně řečeno jsem se o to ani nesnažil. Spíše bych tedy řekl, že ministr se mnou, pro něj zcela standardně, nekomunikoval.

Jedním z důvodů odvolání, podle ministra, byla autorská smlouva za 1,2 milionu. Byla pouze na vaši kurátorskou činnost, nebo v ní bylo zahrnuto ještě něco jiného?

Na tiskové konferenci v den mého odvolání ministr tuto smlouvu uvedl jako hlavní důvod mého odvolání. Národní galerie, tedy nikoliv já sám se sebou, jak zlovolně tvrdil ministr, se mnou uzavřela autorskou smlouvu na koncepční dramaturgickou činnost související s osmičkovými jubilei roku 2018. Sestavoval jsem celý jubilejní program galerie, kooordinoval jeho realizaci s dalšími kolegy, kurátory a s přizvanými umělci a ve dvou případech jsem byl činný kurátorsky. U multimediálního projektu Invaze 68 Josefa Koudelky a u nového programu SalmModern připravovaného ve spolupráci s mezinárodně renomovanými sbírkami moderního a současného umění v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Koncepčně jsem pak spolupracoval na knize k výročí roku 1968. Tuto autorskou činnost jsem vykonával po dobu šestnácti měsíců a náležel mi za to honorář ve výši 1 milion 120 tisíc korun před zdaněním, měsíčně tedy asi 58 tisíc korun po zdanění. Výše odměny za tuto činnost byla stanovena vládním usnesením a autorskou smlouvu se mnou doporučil uzavřít vysoký úředník ministerstva kultury se slovy – jak je obvyklé v resortu.

Je taková smlouva běžná u nás i v jiných kulturních institucích?  Mluvil o ní pouze ředitel Národního divadla Jan Burian.

Autorské smlouvy i pro statutární zástupce organizací se vyskytují také v jiných státních příspěvkových organizacích. Kromě Jana Buriana vím o dalších. Není přece nic nezákonného na tom, když za autorskou činnost vykonávanou mimo manažerské povinnosti ředitele dostanete honorář. I v zahraničí mají někteří ředitelé dvojí smlouvy rozlišující manažerskou a autorskou činnost. Samozřejmě se tato situace dá řešit systémově i jinak – nechť je tedy autorská činnost součástí pracovních povinností ředitele, pak ale s odpovídajícím platem.

Kultura bohužel není na hodnotovém žebříčku české společnosti příliš vysoko, čemuž odpovídají i méně než třetinové platy ředitelů ve srovnání s příspěvkovými organizacemi silnějších resortů.

Jak to funguje v cizině?

Pokud hovoříme o činnostech spadajícími pod autorský zákon, kam patří i koncepce a realizace výstavních projektů, je odměna individuální a závisí na atraktivnosti tématu a rozsahu projektů. Odvisí však i od osobnosti autora. Méně dostává neznámý začátečník, zatímco honorář mezinárodně renomovaného kurátora je v řádech vyšší. Za středně rozsáhlý projekt, na němž kurátor pracuje dva roky, se obvyklé honoráře mohou pohybovat mezi padesáti až osmdesáti tisíci eur.

Pokud hovoříme o platech ředitelů uměleckých institucí srovnatelných s Národní galerií Praha, jsme v Čechách asi na desetině toho, co vydělávají kolegové v Rakousku nebo v Německu. V USA by byl rozdíl ještě větší.

Premiér Babiš, se kterým jste spolupracoval na projektu pobočky Národní galerie Centre Pompidou, se vás nijak výrazně nezastal. Nemáte pocit, že vás hodil přes palubu?

Česká média sice moc nesleduji, přesto jsem zaznamenal, že premiér Babiš proměnu Národní galerie Praha za mého vedení pozitivně hodnotil na svém facebookovém profilu. Řada dalších politiků, osobností veřejného života a občanů se vyslovila pro zachování směřování galerie coby otevřené a přátelské instituce s mezinárodně koncipovaným atraktivním programem, jak jsme ho nastavili s mými kolegy před bezmála pěti lety.

Výbor odborové organizace Národní galerie vydal prohlášení podepsané předsedou Piekarem. Stojí v něm, že jste za čtyři roky vyměnil šedesát procent zaměstnanců, a vyčítá se vám i špatný přístup k nim.

Odborová organizace v Národní galerii Praha měla na tři desítky členů, což tvoří zhruba desetinu celkového počtu zaměstnanců. Předseda Piekar se nechal do této funkce zvolit ještě na konci devadesátých let poté, co prokazatelně hrubě porušil pracovní povinnosti. V čele odborů se totiž stal prakticky nepostižitelným. S ním v čele si galerijní odbory rády pletly historicky definovanou roli a snažily se vměšovat do rozhodování o vedení instituce. Nezklamaly ani tentokrát.

Mým základním strategickým cílem, navíc schváleným ministerstvem kultury, byla proměna Národní galerie v instituci, která se přirozeně zapojí do dění na mezinárodní muzejní scéně. Tomu ale neodpovídaly ani použitelné zkušenosti, požadovaná kvalifikace, potřebná jazyková vybavenost, a nakonec ani pracovní návyky řady zaměstnanců. Neuvěřitelně vysoký byl i jejich věkový průměr. Vzpomínám si, že tenkrát v Národní galerii Praha pracovala tři procenta lidí mladších třiceti let, nejpočetnější byla kategorie šedesát pět plus. To jsem musel změnit a také změnil ve prospěch mladších. Mnozí pak sami pochopili, že nemohou dostát zvyšujícím se nárokům, a Národní galerii opustili. Někteří ale museli být vyměněni.

Nikdy jsem nezaznamenal stížnosti na můj přístup k zaměstnancům, spíše naopak, tedy s jedinou výhradou. Údajně jsem nedával zaměstnancům ochranné pomůcky, jak uvádějí odbory ve svém dopise, v němž nadšenecky vítají mé odvolání. To je výtka v poloze odborářského folkloru. Generální ředitel sice zodpovídá za všechno, o vydaných gumových rukavicích ale přehled skutečně mít nemůže.

Podílel se na vašem odvolání nějak i šéfkurátor Národní galerie Adam Budak?

Adama Budaka jsem pozval do Prahy zejména s ohledem na jeho propojení s mezinárodní scénou současného umění. Nabídl jsem mu pozici hlavního kurátora, což se mi zdálo adekvátní, vždyť měl opustit místo kurátora v Hirshornově muzeu umění ve Washingtonu D.C. Po několika měsících však bylo jasné, že náročnou činnost hlavního kurátora nezvládá. Nedokázal si v instituci vytvořit potřebné pracovní vztahy a získat přirozenou autoritu mezi kurátory. Jeho výstavní projekty byly zpravidla provázeny vztahovými konflikty, výjimkou nebylo, že se výstavy rušily. Má důvěra k němu se zásadně oslabila poté, co jsem zjistil očividné nepravdy v jeho příběhu. Lidské zklamání bylo obrovské.

I přes silný tlak některých mých kolegů z vedení na jeho odchod jsem za ním i nadále stál, ačkoliv to pro mě nebylo za daného stavu vždy jednoduché. Nakonec jsem se rozhodl pozici hlavního kurátora zrušit a nabídnout mu jeho osobnostnímu profilu lépe vyhovující místo kurátora pro speciální projekty s výsadním postavením přímé podřízenosti generálnímu řediteli. Vyhrocená situace v instituci se poté zklidnila a nabyl jsem dojmu, že to vlastně více vyhovuje i Adamovi. Nemám ale informace o tom, že by se přímo podílel na mém odvolání. Nicméně každá změna ve vedení instituce s sebou přináší z perspektivy zaměstnanců nejistotu, na kterou každý reaguje individuálně. Někteří se uzavřou a čekají, co přijde, jiní se zase v nové situaci snaží vydobýt osobní výhody a větší vliv na budoucí dění kolem sebe.

Kulturní fronta ze zahraničí i od nás se vás naopak výrazně zastala. Překvapilo vás to? 

Okamžitá podpora ředitelů prestižních světových muzeí umění mě podržela a pomohla mi překonat prvotní šok, který jsem pociťoval první dny po vyhazovu. Zprvu jsem vůbec nechápal, co se to děje, byl jsem jako omráčený. První, co se dostavilo, byly pochybnosti, úplně o všem. V první řadě pak o sobě samém. Přirovnal bych to k rychlé jízdě autem, kdy z dvou set kilometrů za hodinu se během jediné vteřiny zastavíte. Letíte oknem, hlavou se vám mihne – průšvih a vy nevíte, co bude, až dopadnete. Zahraniční kolegové ředitelé se vůbec poprvé napříč kontinenty spojili k takto rozhodnému gestu podpory, čehož si nesmírně vážím. Navíc mě pozvali na setkání do Londýna, kde jsem s nimi strávil dva příjemné dny.

Po týdnu se spustila v Čechách petiční kampaň na naši, plurálem myslím i na podobně postiženého olomouckého kolegu Soukupa, podporu. Dnes je pod ní již na deset tisíc podpisů. Nesporně povzbuzující je přitom skutečnost, že se dalo dohromady takové množství lidí, jimž není lhostejná situace v kultuře. To je obrovský příslib pro budoucnost kultury a potažmo občanské společnosti v Čechách. Za to patří obrovský dík všem těm, kteří ji zorganizovali, i těm, kteří ji neváhali podpořit.

Jsou kvůli vašemu odvolání opravdu výrazně ohroženy některé výstavní projekty Národní galerie?

Samozřejmě, a to i přes úpornou snahu ministra a prozatímního šéfa vzbudit falešný dojem, že všechno beze změn pokračuje. To ale ani nelze očekávat. Vždyť tón zejména v kulturních institucích udává ředitel, což je normální, pakliže tedy není pouhým technokratickým úředníkem. A s jeho odchodem se nutně tvář instituce změní. Jenomže tu jsou lidé, bohužel i na rozhodujících funkcích, kteří nemají ponětí, jak funguje reálný svět umění, a je pak bolestné sledovat, jak rozhodují o něčem, o čem nevědí zhola nic.

Ministr Staněk na vás podal několik trestních oznámení, vy jste na něj také podal trestní oznámení. V jaké fázi je tento právní spor?

Ministr hovořil dohromady o třech trestních oznámeních při první tiskové konferenci. Dvě měla být na mě, jedno na kolegu Soukupa. Za několik dnů však zase říkal, že podal dvě oznámení na olomouckého ředitele a jeho předchůdce. Z toho nejsem moudrý a netuším, co ve skutečnosti podal či nepodal. Každopádně si jsem zcela jistý, že se od vykonstruovaných nařčení očistím. Proti ministrovi kultury, respektive českému státu, je dnes hotová žaloba na ochranu osobnosti. V současnosti jsme rozeslali předžalobní dopisy, v nichž žádáme omluvu za křivá obvinění. Pokud nepřijde, s čímž samozřejmě počítáme, podáme v tomto týdnu žalobu. Nebude však jediná, neboť připravujeme další právní kroky na mou obranu.

Je pro vás avizované odvolání ministra Staňka satisfakcí?

Myslíte si, že by mě skutečně mohl uspokojit konec provinčního politika, kterému splývá kultura s pokleslou zábavou? To by bylo hodně nicotné. Žádná satisfakce nemůže narovnat to, jak se mnou naložili. Po takřka pěti letech usilovné a mnohdy vysilující práce ve službách české kultury na vás nahrnou špínu a udělají z vás takřka kriminálníka bez jakékoliv možnosti se k tomu vyjádřit a bránit se. A pokud prezident tvrdí, že ministr Staněk má zůstat ve funkci, dokud se všechno neprošetří, tak já takové právo nemám? Neměl jsem také zůstat ve funkci, než se vše řádně prošetří a vysvětlí? Podle prezidenta samozřejmě ne, vždyť by to také mohlo s sebou nést riziko, že bych se před těmi smyšlenými nařčeními ubránil.

Pokud lze vůbec v mé situaci hovořit o nějakém pozitivním výstupu, pak by to bylo spuštění naprosto nezbytných a desetiletí odkládaných systémových změn, zejména urychlené přijetí zákona o veřejných institucích v kultuře. Poslední vlády toto téma měly ve vládním programu, žádná z nich ale zákon nepředložila. Naopak, bylo to ministerstvo kultury, které slovy svého ekonomického náměstka bylo zásadně proti, neboť se obávalo ztráty vlivu nad finančními toky. Zákon by totiž přinesl tolik potřebné odpolitizování kulturních institucí, které by získaly na Západě již dlouho standardní instituty řízení, to jest správní rady. Jedině ty by odvolávaly a jmenovaly ředitele a měly současně i spoluzodpovědnost za naplňování veřejné služby, pro kterou jsou orchestry, divadla a muzea zřizovány a z peněz daňových poplatníků financovány.

Co dalšího řeší?

Řeší mnohem efektivněji otázku institucionálního financování, neboť by například umožňoval zakládat obchodní společnosti, z jejichž zisku by profitovala zakládající instituce. U muzeí jsou klasickým obchodním tématem muzejní obchody a restaurace. Na základě tohoto zákona by si také každá instituce podle svých potřeb a možností mohla vytvořit vlastní mzdovou strategii nezávisle na tarifních tabulkách, které tolik sužují kulturní instituce a brání jejich konkurenceschopnosti na otevřeném pracovním trhu.

U Národní galerie by konkrétně muselo dojít ke skokovému navýšení státního příspěvku na provoz alespoň o 100 milionů korun, který se zásadně nezměnil od roku 1989. Z toho dvě třetiny by jakž takž dorovnaly vnitřně dlouhodobě podfinancovaný provoz a třetina by konečně byla určena pro nákupy umění žijících umělců. Národní galerie totiž již desetiletí soustavně nenakupuje současné umění a neplní tak jeden z podstatných bodů svého poslání, kterým je dokumentování aktuálního dění na scéně vizuální kultury. V galerijní sbírce již dnes zeje očividná mezera v zastoupení českých umělců z posledních tří až čtyř desetiletí, nemluvě o zcela chybějícím mezinárodním kontextu.

Jestliže by budoucí ministr byl natolik osvícený, že by vyslechl v poslední době intenzivnější volání po těchto změnách, mohl bych získat pocit, že můj politicky motivovaný vyhazov byl alespoň k něčemu dobrý.

Přihlásíte se do nového výběrového řízení na šéfa Národní galerie?

V této souvislosti bych jen vzpomenul moudrost řeckého filozofa Herakleita – nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Převedeno do mé situace, ne za nezměněných podmínek. A pokud bude mít kdokoli zájem na diskusi o tom, co se musí v institucionálním provozu změnit, aby se má situace nemohla za měsíc zopakovat třeba v Národním divadle, pak takové pozvání neodmítnu.

Co teď děláte?   

Mé profesní aktivity se již nyní přesunuly do zahraničí a tam nesporně jejich těžiště zůstane i do budoucna. Zatím si užívám nedobrovolně nabyté svobody a pracuji na několika badatelských a výstavních projektech, a to nejenom v Německu. Na českou kulturu jsem ale nezanevřel, zanevřel jsem ale, a to v míře mnohem větší než donedávna, na maloduchost, pokrytectví a lež. V Čechách je řada skvělých umělců a chytrých, angažovaných a dobrých lidí, s nimiž mi bude potěšením spolupracovat i nadále. Pokud budu moci svými schopnostmi, zahraničními kontakty a reputací pomoci české kultuře k větší viditelnosti na mezinárodní scéně, rád tak budu činit. A jednání v tomto smyslu probíhají i v Čechách.

Co se vám, podle vás, nejvíce v Národní galerii povedlo?

Změnit od základů tak rozsáhlou instituci není záležitostí několika mála let. Pro veřejnost nepostižitelné byly nezbytné zásadní změny vnitřní struktury a chodu instituce, kterou jsme přizpůsobili obvyklým západním standardům. Přešli jsme např. z někdejšího centralizovaného hospodaření k delimitovaným rozpočtům jednotlivých organizačních sekcí, začali jsme projektově řídit zejména výstavní činnosti, zavedli jsme nástroje digitální interní komunikace a finanční kontroly, vytvořili jsme do mého nástupu neexistující program pro partnery a sponzory, jehož úspěšnost dokládá rostoucí podpora od soukromých korporací i jednotlivců, nadmíru oblíbeným se stal i nový formát členských benefitů pro domácí publikum.

To, co však veřejnost nejspíše zaznamenala, bylo otevření instituce směrem k návštěvníkovi. Ten se stal naším ústředním tématem a z návštěvnické perspektivy jsme také promýšleli mnohavrstevný program. Postupně jsme tak dříve ospalou a neviditelnou galerii proměnovali v přátelské prostředí podporující dialog a vzájemný respekt, schopnost naslouchat a rozvíjet kreativní schopnosti každého z nás. Naším cílem bylo zaujmout, kultivovat a vzdělávat co největší segment naší společnosti.

Narostla návštěvnost?

Ano. Za trojnásobným nárůstem návštěvnosti stál atraktivní výstavní program, často vytvářený v mezinárodní spolupráci s prestižními muzei umění z celého světa. V Praze se tak podařilo představit na jedné straně vrcholně středověkou dvorskou kulturu císaře Karla IV., na druhé straně klasiky moderního umění s Oskarem Kokoschkou, celníkem Henrim Rousseauem, francouzskými impresionisty anebo s Albertem Giacomettim, jejichž přehlídky ještě budou, jak doufám, otevřeny v létě. Velký prostor jsme záměrně věnovali současnému umění. Vedle vynikajících umělců českého původu, jakými jsou Magdalena Jetelová a František Skála, se podařilo získat k mimořádné spolupráci i esa světové výtvarné scény Gerharda Richtera a čínského disidenta Ai Wei-weie. A v jednání byla řada dalších.

V Salmovském paláci jsme spoluprací s drážďanskými a berlínskými kolegy zahájili nový program SalmModern založený na spolupráci s etablovanými sbírkami moderního a současného umění, který napomáhá zaplnit absentující pozice mezinárodního moderního a současného umění ve sbírkách v České republice. S legendárním Josefem Koudelkou jsme uvedli fotografický program. Značnou pozornost jsme věnovali koncepční proměně sbírkových prezentací, z nichž první byla otevřena loni a další dvě budou letos následovat. Pevné místo v kalendáři pražských kulturních událostí měly již tradiční openingy ve Veletržním paláci s mnohatisícovými davy spokojených návštěvníků, nečekaně dobře se ujal letní kulturní program v areálu františkánského kláštera sv. Anežky České nazvaný Anežka Life! Takto zásadní proměna galerie na moderní a atraktivní instituci si vyžadovala nový styl vizuální komunikace, který nebyl myslitelný bez silné vizuální identity a nového loga. A to se díky spolupráci se studiem Aleše Najbrta skvěle podařilo.

Co se vám naopak nepodařilo zrealizovat tak, jak byste chtěl?

Někdy jsem byl možná netrpělivý a tlačil jsem na změny. Příliš času mi při tak enormním nasazení nezbývalo na podstatnou komunikaci uvnitř instituce, tu jsem nechával spíše na jiných, což patrně nebylo vždycky to nejlepší řešení.

Nepodařilo se dotáhnout připravenou mezinárodní architektonickou soutěž na přestavbu Veletržního paláce za účasti es světové architektury, uskutečnit do stavebního povolení připravenou rekonstrukci areálu kláštera svaté Anežky České, proměnit přízemní parter v paláci Kinských na atraktivní veřejný prostor, oživit tři galerijní paláce na Hradčanském náměstí a tak dále. Je toho ještě mnoho a jsem naprosto přesvědčený o tom, že Národní galerie má obrovský potenciál, z valné míry ještě nevyužitých možností. Je třeba je „jen“ identifikovat a využít k větší spokojenosti návštěvníků. To však nutně předpokládá na čele instituce odborně erudovanou, mezinárodně uznávanou osobnost s jasnou vizí a tvůrčí odvahou k jejímu prosazení.