Jiří Černický otevřel výbušné téma: Nedělejme ze studentů skleníkové kytky

Popsal v něm důvody, proč po více než třinácti letech plánuje ukončit svou pedagogickou praxi na pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Okamžitě tím vzbudil pozornost nejen v uměleckých řadách.

„Nejvíc mě mrzí, že se vytrácí svobodné, otevřené klima na umělecké škole. Stále jsem se musel kontrolovat. Viděl jsem slabé výsledky, ale nemohl jsem říct, že jsou slabé. Vždycky jsem to musel nějak zaobalit, abych někoho neurazil. Říká se tomu sendvičová metoda. Nejprve pochvala, pak mírná výtka a poté opět pochvala. Trápí mě to. Nejde mnohdy předejít tomu, aby člověk něco neřekl špatně,“ svěřil se Novinkám Černický.

„Vytrácí se smysluplný a svobodný dialog pedagog versus student,“ navázal pro Novinky.cz umělec Jiří David (66).

Zveřejněním dopisu vedoucí ateliéru malby otevřel téma, které je živější, než se na první pohled zdá. „Několik posledních let se objevují studenti, kteří mají tendenci hlídat to, jak se vyjadřuji, i když se ani oni sami často přesně vyjadřovat neumějí (a je to „lidské“ že?), a i přesto bez uzardění dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné,“ napsal. V plném znění ke čtení zde.

„Po ukončení školy se s nimi nebude jednat v bílých rukavičkách. I ti nejtalentovanější tvrdě narazí na realitu uměleckého života. Povinností nás pedagogů je, alespoň jsem si to dosud myslel, ty mladé lidi na to připravit. Jenže dnešním hlavním úkolem je, aby žil student v bezpečí školy, aby se škola stala zařízením, kam se může uchýlit před vnějším světem. Vypadá to progresivně, ale postupně to ze škol vytváří jakési pečující ústavy. Klidně buďme free a v bezpečí, ale je třeba taky pracovat. A to občas stojí námahu,“ vypíchl Černický.

A zároveň dodal: „Změnila se doba, která navazuje na dlouhý trend od 60. let minulého století, kdy práva studentů nabírala na síle. Aby bylo zcela jasno: jsem pro emancipaci studentů, ale nejsem rovnostář. To je laciné slovo. Jsem zastáncem korektního, otevřeného vztahu se studenty. Nesnáším stigmatizaci nebo diskriminaci. Chtěl jsem posilovat dobrou náladu, aby někteří nebyli tak úzkostní. Ta úzkost se ale začala postupně přenášet i na mě.“

Z Černického dosavadní zkušenosti vyplývá, že jsou studenti abnormálně chráněni přes nástrahami běžného život. V tom se shodují i ostatní oslovení bývalí či současní vysokoškolští vyučující.

Designér Jiří Pelcl působil dlouhé roky na VŠUP. Mimo jiné jako rektor. K výrokům svého bývalého kolegy má pochopení: „Současný stav vypjaté korektnosti ve vztahu pedagoga ke studentovi vytváří umělé prostředí mající málo společného s reálným světem. Uspět a být výrazným umělcem vyžaduje vedle talentu a pracovitosti také vytrvalost a velkou psychickou odolnost vůči neúspěchům a běžným nástrahám okolního světa.“

Podle 41letého designéra Romana Vrtišky, který s Vladimírem Žákem vede cenami ověnčené studio Vrtiška & Žák a od roku 2016 také Ateliér designu nábytku a interiéru na VŠUP, bodl Jiří Černický do vosího hnízda.

„Vlna korektnosti, která se mezi současnou generací spustila, je zcela jistě dobře myšlená. V poslední době ale vnímáme, že dochází k dogmatickému nadužívání tohoto jevu, a to velmi často jako zástupného argumentu, který se následně neopírá o vědomosti, logiku ani racionální úvahy. Vítězí tak mnohdy emoce podporované davovou masáží. Musím říci, že naši aktuální studenti tvoří skvělý tým táhnoucí za jeden provaz,“ uvedl s tím, že designerské obory jsou na rozdíl od volného umění pragmatičtější. „Musíme si udržet jasný racionální základ,“ potvrdil.

Příčinu Černický částečně vidí v přílišném vlivu sociálních sítí: „Studenti si jen povrchně vyzobávají věci, neznají kontext, chybí jim intelektuální základ a vědomosti. Vládnou emoce, nikoli znalosti. Místo toho, aby šli do knihovny si některé věci dostudovat, tak to ne, to je námaha. Objektivnější analýza okolního světa i zkušenosti starších pro ně nemívají valný smysl.“

Ze studentů se podle něj stali hlídači korektnosti. „Umělci mívali ten luxus říkat nekorektní věci, které se často většinové společnosti nelíbily. Bývali to volnomyšlenkáři. I já jsem býval volnomyšlenkář, ale ve škole jsem s tím přestal. Tahle nová generace je někdy hlídačem spravedlnosti, toho, jak by to mělo být podle nějakého tendenčního světonázoru. Jako pedagog musím neustále vážit slova, abych se náhodou někoho nedotkl. Kdežto studenti mohou říkat téměř vše.“

Společenský kontext dodal 62letý Jiří Surůvka, umělec a pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity: „Přijde mi to jako širší problém, taková amerikanizace českého školství, a obecněji korporátní manýry i tam, kde by být neměly: v politice, ve státní správě, školách a mezilidských vztazích vůbec. Rektory univerzit se už nestávají nejváženější profesoři z akademické obce, ale kariérní manažeři, kteří se pak po vypršení mandátu nevrátí k vědecké práci, protože žádnou za sebou nemají, ale zákonitě končí v politice.“

Fenomén takzvaných snowflakes, tedy sněhových vloček, jak se říká generaci lidí narozených v letech 1995 až 2010, je celosvětová záležitost. Jejich společným rysem bývá podle odborníků přecitlivělost a přílišná náchylnost k emocionálnímu zranění.

„Jsou ustrašení. Bojí se. Nevím proč, vždyť to není horší než za mého mládí. Život je normální boj, ale oni nechtějí bojovat. Když to řeknu bez obalu, oni si chtějí prostě jen kreslit. Pro ty mladé lidí je důležitější jejich psychická pohoda než umění. Přílišný tlak nezvládají. Rozpadají se a hroutí kvůli banalitám. Vytrácí se nadsázka i humor. Pryč je doba, kdy jsem mohl v ateliéru svobodně vtipkovat,“ povzdechl si Černický.

Stále aktivní umělec několikrát zdůraznil, že studenti, o nichž se zmiňuje, rozhodně nejsou jeho nepřátelé: „Se všemi z nich mám korektní vztahy, protože ustupuji, omlouvám se, zabraňuji hádkám defenzivou. Tady nejde o mě. Chtěl bych těm studentům pomoci. Ale oni nechtějí. Podotýkám, že rozhodně nejde o všechny. Mluvím tak o třiceti procentech, ale velmi hlasitých. Kritika je podle mě služba, nikoli zlý úmysl.“

Zakladatel skupiny Tvrdohlaví Jiří David na vysokých uměleckých školách působil více než dvě dekády. „Mnozí pedagogové už se opravdu bojí být vůči studentům zdravě, tedy nezbytně kritičtí, aby nebyli následně nesmyslně pranýřováni, či nahrazeni, za údajné ponižování. Bojí se vyjádřit svou nepodbízející se reflexi, která může být i zdánlivě nekorektní. Skutečné umění nesurfuje na líbivých, politicky korektních pěnách, ale rodí se v neprobádaných hlubinách, často temných.“

Podle Davida se mezi studenty vytrácí dravá zvědavost a touha po vědění. „Lenost a pohodlnost studujících se často markýrují všemi možnými úzkostmi, vyhořením (ve dvaceti!). Neformální autorita pedagogů je vehementně negovaná. Smutné, vlastně tragické zjištění, neboť se už ani nesmí hovořit o talentu, jelikož by se tím diskriminovali netalentovaní.“

Jiří Černický nakonec přidává jednu kuriózní situaci: „Německé studentce jsem pochválil oko na punčoše, že ono oko je výrazem jejího sebevědomí. Okamžitě si šla stěžovat k vedení, že nemám právo jakkoli komentovat její outfit. Byl to paradox. Ještě celkem nedávno by se slečny při poznámce o díře v punčocháčích zarděly, dnes jsou některé téměř uražené při pochvale. Přitom na umělecké škole hraje vizuální roli všechno, i to, jak se oblékáme.“

Pro úplnost dodejme, že jsme oslovili několik vysokoškolských pedagožek a umělkyň. Všechny se odmítly k problematice veřejně vyjádřit.