Hlavní obsah

Jiří Cerha ze skupiny C&K Vocal: Věděli jsme, že to praskne

Právo, Jaroslav Špulák

Fenomén vokálně-hudební skupiny C&K Vocal, která vznikla v roce 1969, připomíná box Dřív, než něco začne. Jeho součástí jsou alba Generace (1977), Balada o zemi (1985), Causa Krysař (1989) a souvisejícího alba Heleny Arnetové Všechno nebo nic (1988) a V nijakém městě (1990). Na otázky Práva odpověděl spoluzakladatel skupiny, zpěvák a skladatel Jiří Cerha.

Foto: C&K VOCAL

První sestava C&K VOCAL, zleva nahoře: Josef Havelka, Ladislav Kantor, Jiří Cerha, Karel Klos, dole zleva: Helena Arnetová, Luboš Pospíšil, Milena Červená

Článek

Původně měl být box dárkem k sedmdesátinám druhého spoluzakladatele Ladislava Kantora. Ten ale v červenci letošního roku zemřel. Má pro vás kolekce hořkou příchuť?

Je to samozřejmě smutné, protože když se připravovala, což bylo na konci jara letošního roku, ležel už Láďa na smrtelné posteli. Asi osm měsíců a 26. července zemřel. Podlehl nádorovému onemocnění, ale na konci života se už na něj valila jedna zdravotní pohroma za druhou. Box nakonec vyšel a připomíná nám úžasných dvacet let spolupráce. Ta etapa skončila jeho odchodem do politiky na začátku devadesátých let. Potom už pro nás texty nepsal.

Skončil v kapele hned po sametové revoluci?

V revolučních dobách, kdy se jezdilo po školách a fabrikách, a na koncertech před prvními svobodnými volbami s námi ještě byl. Spíš nás už ale jen organizoval, na pódiu nezpíval. Bylo mi to líto, protože jsme s Láďou už v roce 1964 na vojně v Bruntále sestavili první skupinu, která později dostala název C Vocal. Dělali jsme nejdřív malé hudebně-divadelní formy po vzoru divadel Semafor, Reduta, Rokoko a dalších. V Semaforu jsme pak dostali i angažmá v Kytici, protože tehdejšímu kapelníkovi Ferdinandu Havlíkovi se zalíbilo, jak hezky cítíme swing. Zpívali jsne tam osm let.

Snažil jste se po revoluci Kantora přesvědčit, aby v kapele zůstal?

To nebylo možné. 17. listopadu 1989 to přišlo a pár dnů poté mi řekl, že se musíme sejít. Měli jsme schůzku v kavárně pražského Obecního domu a tam mi řekl, že teď musí pomáhat český národ zachránit a že v C Vocalu končí. V té době už organizoval největší demonstrace na Václavském náměstí a na Letenské pláni a pak šel s Havlem na Hrad.

Myslel to s tou záchranou národa vážně?

Stoprocentně. Znali jsme se desítky let a musím říct, že byl vždycky slušný člověk. Nikdy nikomu neublížil, nekradl a vždy sloužil myšlence. Bohužel se s tím hodně natrápil, protože prosazovat u nás před revolucí nějakou myšlenku bylo nad lidské síly. Vždycky jsme si říkali, že si neumíme představit, co se stane, až to u nás s komunismem praskne. Netušili jsme, kdo a jak to u nás převezme. Věděli jsme ale, že to praskne, protože to bylo před listopadem s postupujícím časem čím dál jasnější. V roce 1988 nám chtěli někteří z kapely utéct na Západ, ale já jim říkal, ať neblbnou, že je otázka měsíců, kdy se politický systém u nás zhroutí. Byli jsme si jistí.

Zůstali jste po Kantorově odchodu do politiky v nějakém kontaktu?

Ano, zůstali jsme přáteli. O kapele jsme už ale nedebatovali, pro něho to byla uzavřená kapitola. Když skončil na Pražském hradě, vedl Českou filharmonii, chystal akci Praha 2000 a poté se věnoval komunální politice v Roztokách u Prahy. Měl ale s řadou lidí problémy, protože nazýval věci pravými jmény. O C Vocal jsem se musel tedy starat já.

Co se s kapelou dělo?

Přišla nabídka z pražského divadla Labyrint. To jméno mne mimochodem napadlo, když jsme s ředitelem divadla Karlem Křížem procházeli labyrint divadelních budov tehdy ještě Realistického divadla. Účinkovali jsme v něm několik let, složil jsem hudbu do mnoha inscenací. Některé jsme hráli i na festivalech v zahraničí. Bylo to úspěšné a hezké období. Myslím si ale, že nás divadelní obec neměla moc ráda. Probíhala totiž bitva o divadlo a kvůli tomu jsme se po několika letech trochu rozkmotřili dokonce i s naším dlouholetým kamarádem a také spoluautorem Petrem Skoumalem. Nakonec jsme byli odejiti s přestavbou Labyrintu.

Myslím si, že následující období bylo pro C Vocal složité…

To máte pravdu. Sice jsme hráli dál, natáčeli cédéčka, ale doba se změnila. Lidé měli mnoho jiných starostí, vzniklo mnoho nových kapel a poetika našich textů lidi přestala zajímat. Věděl jsem, že se v této situaci hudbou všichni neuživíme, a tak každý dělal, co se dalo.

Přesto kapela funguje dosud. Co s ní bude dál?

Helena Arnetová už bohužel zpívat nemůže, má hlasové problémy. Máme ale výbornou zpěvačku Veroniku Pospíšilovou, se kterou jsme se poznali v Labyrintu v představení Veslo a růže. Barvou hlasu i kvalitou je shodná s Helenou. Máme také výborného tenora Michala Pleskota, který účinkuje hlavně v pražském Divadle Kalich. Máme stále Zuzanu Hanzlovou a Hanku Horkou, které jsou pěvecky výborné, a děláme s Jiřím Šlupkou Svěrákem, jemuž to pořád bezvadně zpívá. Já již patnáct let zpívám i se Spirituál kvintetem. Mám pocit, že C Vocal má zase sílu. Je nás šest a myslím, že to zase hezky funguje.

Výběr článků

Načítám