Článek
Pražský soubor MAJ vznikl v roce 1956 původně jako první typ, ostatně pod zkratkou se skrývalo Malé Avantgardní Jeviště. Během let přibyla do názvu čárka a z avantgardy se stal spíš tradiční činoherní Máj. Alespoň tak je známý z hronovských přehlídek.
Letos přivezl Její pastorkyňu Gabriely Preissové. Učinil tak v tradičním tvaru včetně náznaku krojů, scény tvořené dřevěnými kůly a bílým plátnem a lašských písní, jimiž všichni aktéři vstupovali do děje jako všudypřítomné vesnické společenství, jehož hlas má v příběhu značnou váhu.
První příznivý dojem byl z přirozeně a dobře zvládaného stylizovaného nářečí i citlivě vybrané i interpretované hudby. Druhý z hereckých výkonů, z nichž žádný nevybočoval z kolektivní souhry. Přitom každá postava měla svou individuální tvářnost a především prožitek. Ať už to byla Kostelnička Marie Weigrichtové, Jenůfa Elišky Weigrichtové, Laca Jiřího Jahody či Števa Romana Solčányho. Třetí příznivý dojem byl z respektu k textu, jemuž prostě a bezezbytku divadelníci věří.
V hledišti hronovské Sokolovny vládly vzdor úmornému vedru nezvyklá pozornost a ticho. Diváci podlehli sugestivní iluzi a šli s příběhem. Paní vedle mě v okamžiku, kdy vesničané objeví Jenůfčino dítě pod ledem, nekontrolovatelně nahlas vzdychla: „A teď to praskne!“
Z jiného soudku bylo rovněž středeční představení hostujícího souboru z islandského Hafnarfjöduru, který autorským způsobem zpracoval a zahrál Jarryho Krále Ubu, a to velmi dravým, pohybově a vizuálně dokonalým způsobem, s maximální energií a nasazením každého z dvanácti aktérů, kteří se nebojí vsadit do hry svou fyzickou i psychickou jedinečnost. Výsledek byl právem bouřlivě aplaudován.
Islandský Král Ubu bodoval expresivitou hereckých výkonů. Stefán H. Jóhannesson jako Polský král Wenceslas v inscenaci Krále Ubu.
Islandské divadlo je záměrně drsné, ale pracuje s groteskním nadhledem, zcizováním skrze výborné hudební i pohybové vstupy a ve výsledku je velmi dobře komunikativní. To i přes bariéru značně nesrozumitelné islandštiny.