Článek
Dvě řady diváků usazených v kruhu kolem hrací plochy, vymezené věncem z trnitého proutí, uprostřed malovaná truhla a na ní dívka pečlivě se strojící k muzice. Viktorka není historkou o bláznivé, ale nekonvenční dívce odhodlané žít svůj život po svém. Až ji osud dostihne v postavě černého vojáka, jehož fyzickou podobu zde zastupuje světlo neodbytného reflektoru a úžas ve Viktorčiných očích.
Další přesná metafora vedle trní, které dívka postupně bere do náruče a stele je kolem truhly, už ne Viktorka, ale její autorka Božena Němcová. Náruč plná trní, zraňující ruce i duši posílená o útočné repliky adresované oběma ženám z úst dalších pěti herců usazených v publiku a metajících po Viktorce i Boženě jedovaté obžaloby společnosti, která přece ví, jak má vypadat správná žena.
Inscenace nehledá spojení mezi Viktorkou a její autorkou násilně a banálně v životních souvislostech, ani v glorifikaci jejich utrpení, i když toho si obě prožívají dost a dost. Jsou tu vedle sebe postaveny dvě ženy, které nebyly dokonalé, ale měly odvahu naplnit svou touhu po svobodě navzdory posměškům a urážkám. Jejich obraz není nijak sentimentální, najde se v něm i prostor pro humor.
Když si Božena ostentativně zapálí viržinko a pár vteřin z něho labužnicky potáhne, anebo když Viktorka bere k tanci chasníky z publika, aby je po pár nemotorných krocích zklamaně odmítla, vypovídá to o obou postavách s vtipem, hravostí a nadsázkou víc než samotná slova. Včetně vztyčeného prostředníčku protagonistky odmítající tradiční pomník trpící spisovatelce, gesto, které dokonalou pointou uzavírá představení.
Promyšlené nakládání s prostorem, autentický herecký výkon Karolíny Novotné v dvojroli Viktorky a Boženy, skvělá práce s hlasem i omezeným hereckým výrazem všech členů chóru, to vše a mnohé další kvality skládají silnou emotivní a metaforickou inscenaci, která se řadí k vrcholům letošního Jiráskova Hronova.